Chcete hypotéku? Začněte rodinným rozpočtem!

Hypotéka představuje cestu k vysněnému bydlení. Ale může se zvrtnout v noční můru předlužení a krach rodinných financí. Zabránit neschopnosti splácet hypotéku nejde vždy. Lze ale snížit nebezpečí, které z vysokého dluhu plyne. Jak? Sestavením alespoň základního rodinného rozpočtu.

Bydlení patří mezi základní potřeby. Není ale potřebou jedinou. Na to by měla rodina myslet vždy předtím, než se uváže k takřka doživotnímu splácení hypotečního či jiného úvěru. A pomoci k efektivnímu rozdělení rodinných příjmů může jen jediné – finanční plán. Jeho základem je rodinný rozpočet.

Na první pohled se jedná o radu naprosto triviální. Bez představy o finančních tocích v domácnosti přece nemůže rodina vědět, zda má na splácení hypotéky. Bez rodinného rozpočtu a evidence byť sebemenších výdajů se neobešla jediná prvorepubliková domácnost bez ohledu na výši příjmu. Dnes má ale přehled svých o příjmech a výdajích málokdo. A zejména při závažném finančním kroku, jakým je uvázání se k 20 či 30letým splátkám hypotéky, by měl být realistický přehled o finančních možnostech základem.

Rodinný rozpočet

Rodinný rozpočet s evidencí příjmů a výdajů by měl být pouze podkladem pro sestavení rodinného finančního plánu. Měl by obsahovat informace o skutečných i plánovaných výdajích a příjmech. Informace typu „z výplaty mi zbývá…“ nestačí.

Třízení příjmů a výdajů rozpočtu může být různé a jeho podrobnost závisí na hloubce, s jakou chce domácnost řídit (především) své výdaje. Základními položkami výdajové strany by ale nepochybně měly být

• Výdaje na bydlení (vhodné je další třídění alespoň na nájemné a ostatní výdaje související s bydlením – voda, energie, služby…)
• Výdaje na potraviny (může být odděleno stravování v zaměstnání od ostatních potravin)
• Výdaje na studium
• Výdaje na oblečení
• Výdaje na dopravu
• Výdaje na zábavu
• Výdaje na dovolenou
• Ostatní výdaje

Podrobnější členění příjmů dává vždy lepší přehled, do jaké oblasti plynou rodinné příjmy. Na druhou stranu příliš drobné kategorie mohou rozpočet a evidenci výdajů znepřehlednit. Pokud se ale podaří najít vyváženou skladbu výdajových položek, usnadní to řízení výdajů.

Příjmová strana rozpočtu a její členění je závislé především na struktuře příjmů domácnosti. Nejčastějším příjmem je výplata či mzda ze zaměstnaneckého poměru (či z podnikání), ale mohou se s větší či menší četností objevovat i další příjmy, např. z příležitostných prací (brigád, „melouchů“, autorských honorářů), prodejů stávajícího majetku (např. staršího automobilu, malé garsonky, starší pračky apod.), náhrad od pojišťovny a další. V některých zaměstnáních jsou přiznávány s větší či menší pravidelností také prémie, s nimiž může být také v rozpočtu pracováno. Ve výsledné evidenci by se měly objevit vždy.

Smysl rodinného rozpočtu

Základním smyslem rodinného rozpočtu je získání ucelené představy o finančních možnostech domácnosti. Efektem samotného vedení rozpočtu je ale také úspora prostředků – a to jen na základě evidování výdajů. Stačí evidovat skutečně veškeré výdaje a výdaje (zejména na drobnější zbytnosti) jakoby zázrakem klesnou. Zdá se to být neuvěřitelné, ale pouze pro toho, kdo si evidenci výdajů nikdy nevedl.

Evidence výdajů a rodinný rozpočet následně slouží jako podklad pro finanční plán domácnosti.

Rodinný finanční plán

Cílem rodinného finančního plánu je především zajistit prostředky na splnění dlouhodobějších přání domácnosti. Jedním z nejčastějších přání je zajištění vlastního bydlení. V Česku se jedná o přání výrazně dominantní – a preference vlastnického bydlení výrazně převyšuje touhu domácností z ostatních evropských zemí po vlastním domě či bytě.

Jak sestavovat finanční plán domácnosti? V prvé řadě společně. Žádný rodinný finanční plán není udržitelný, pokud se na jeho prioritách nedohodne celá domácnost. K rozhodování a tvorbě finančního plánu by měly být přizvány i děti – pochopitelně přiměřeně jejich věku. Samotný postup sestavování plánu může být např. následující:

1.     Sepsat cíle a přání domácnosti (např. vlastní bydlení, pravidelná dovolená, nový automobil, studium dětí, spokojené stáří).

Na cílech by se měli podílet všichni v domácnosti. Pokud si jeden člen „příliš despoticky“ prosadí některé své cíle, pak velmi často buď ostatní budou (vědomě či nevědomě) naplňování rozpočtu blokovat, nebo přinejmenším nebudou spokojeni.

2.     Ocenit cíle a přání konkrétními finančními částkami (vysněné bydlení bude stát přibližně…, na dovolené chceme utratit…, automobil bude stát…, děti na studiích vyjdou na…, na stáří budeme potřebovat…).

Samozřejmě nelze vždy určit přesnou částku. Navíc ceny se v čase mění (v tomto ohledu je vhodné pamatovat zejména na inflaci). Čím přesněji a blíže realitě se ocenění podaří, tím se zvyšuje pravděpodobnost naplnění cílů.

3.     Stanovit časový horizont, kdy by měly být jednotlivé cíle naplněny (např. bydlení do 2 let, dovolená každoročně, automobil za 5 let, děti na studiích za 15 let, důchod za 40 let).

4.     Zhodnotit finanční možnosti naplnění plánu.

Teprve tomto bodě finančního plánování přijde na řadu rodinný rozpočet. Na základě něj a z něj odvozených dlouhodobějších finančních toků lze zjistit, jestli je možné naplnit všechny cíle ve stanovené době.

Zpravidla nákladnější cíle, jakým bezesporu pořízení vlastního bydlení je, nelze naplnit v potřebně krátkém čase z vlastních zdrojů. Při plánování není ale třeba počítat pouze s penězi domácnosti, ale lze zahrnout též zdroje cizí, nejčastěji bankovní (nebo „bohatého strýčka z Ameriky“).

Pokud jsou cíle naplnitelné, je možné přejít k dalšímu bodu: Zajištění. Pokud nejsou, je třeba přehodnotit cíle (např. nějaké vyškrtnout), časový harmonogram (některý cíl odložit), zvážit výdaje (některé zbytné omezit) a zvážit možnosti dalších příjmů.

5.     Zajištění a zvážení rizik.

Každý může přijít o práci. Každému může „spadnout meteorit“ na střechu. Každý si může zlomit ruku, která ho živí. V této části plánování je vhodné najít veškerá rizika, která hrozí, určit jejich možné dopady a – způsoby zajištění proti následkům. V mnohých případech poslouží tzv. „samopojištění“, které formou úspor pokryje nižší škody. V ostatních je vhodné zvážit pojištění.

6.     Umístění přebytků.

Rozpočet domácnosti by měl být přebytkový. Jen tak lze vytvořit úspory na krytí větších výdajů. Způsob „půjčím si, a pak budu splácet“ lze využít pouze u investičních výdajů – např. u bydlení, díky kterému klesnou náklady na nájemné, nebo na automobil, díky kterému mohou členové domácnosti využít lépe placené nabídky práce v jinak obtížně dostupnějších městech.

Přebytky by neměly ležet na běžném účtu. Ten je určen pouze k transakcím. Část – sloužící jako likvidní rezerva – může být uložena na spořicím účtu. Zbytek, zejména úspory na větší výdaje, by měly být investovány především s respektem k časovému horizontu, kdy budou peníze použity. Je stejný nesmysl ukládat peníze určené na důchod za 40 let na spořicí účet, jako investovat peníze určené na nákup nemovitosti za 2 roky do akcií.