Nemáte na byt? Který politik vám ho zaplatí

Zdroj: OSMD

Petr Zámečník

Sociální bydlení je dlouho a bezvýsledně diskutované politické téma. Má stát stavět sociální byty? Nebo má rozdávat peníze? Je reálná šance na shodu mezi politickými stranami?

Volby se blíží. Občanské sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí (OSMD) proto sezvalo představitele pěti politických stran, aby prezentovali svou vizi sociálního bydlení, kterou budou po volbách prezentovat. A výsledek?

Všichni zúčastnění politici (Radka Maxová – ANO, Jaroslav Zavadil – ČSSD, Daniel Herman – KDU-ČSL, Lenka Kohoutová – ODS a Nina Nováková – TOP 09) se shodli na jednom: Sociální bydlení je potřeba. Ostatně i hostitel a moderátor setkání Tomislav Šimeček, předseda sdružení OSMD, upozornil, že ústava dává povinnost státu postarat se o bydlení lidem v nezaviněné nouzi. Rozdíly ale panovaly ve způsobu zajištění sociálního bydlení.

Výstavba sociálních bytů

Radka Maxová a Jaroslav Zavadil vidí těžiště sociálního bydlení ve výstavbě sociálních bytů. ČSSD dokonce plánuje výstavbu 50 tisíc sociálních bytů. Výstavba sociálního bydlení má ale podle Tomislava Šimečka několik zásadních problémů: Je drahá a především lidé bydlící v sociálních bytech z nich neodchází po překonání nouze, ale zůstávají v nich dlouhodobě. Negativním dopadem výstavby sociálních bytů je vznik „sociálně vyloučených oblastí“, což není nic jiného, než politicky korektní název geth.

Jaroslav Zavadil souhlasil s odhadem Tomislava Šimečka, že by výstavba 50 tisíc bytů stála přibližně 100 mld. Kč. Rozporoval ale, že by se celá částka přenesla k tíži státního rozpočtu, jeho deficitu a následně dluhu. Podpora výstavby by měla za následek oživení developerského trhu, čímž by byla zároveň podpořena zaměstnanost v tomto odvětví, a mohla by přispět k oživení ekonomiky – a tím k nárůstu výběru daní.

O oživení prostřednictvím státních výdajů hovoří tzv. keynesiánská ekonomie. Její podstatou je šetřit (mít přebytkový rozpočet) v období ekonomického růstu a státní peníze vydávat v období ekonomické recese. Ostatně nejedná se o žádný nový princip. Již v Bibli varuje Josef, syn Jákobův, před sedmi hubenými léty, na které se mají připravit během předchozích sedmi tučných let (viz Genesis 37 – 50).

Princip keynesiánské ekonomie využívají zejména levicově orientované politické strany, bohužel často zapomínají na šetření v době tučných let.

 

Ne sociální byty, pouze podpora lidí v nezaviněné nouzi

S výstavbou sociálních bytů nepočítá Daniel Herman, Lenka Kohoutová ani Nina Nováková. Bytů je dost a jde především o jejich distribuci mezi nájemníky a zajištění jejich finanční dostupnosti. Stát má podporovat lidi v nezaviněné nouzi především finančně a na přechodnou dobu, aby mohly rodiny zůstávat ve svém bydlišti a nemusely se stěhovat do sociálně vyloučených oblastí.

Rozdíly panují v délce, po níž mají být „sociálně potřební“ státem podporovaní. Aktuální varianta příspěvku na bydlení předpokládá lhůtu sedmi let a lidé starší 75 let. Například podle Lenky Kohoutové má být časově limitovaný, ale flexibilní.

Setkání se účastnila také Hana Marvanová, bývalá poslankyně za ODS a Unii svobody, která byla členkou Poslanecké sněmovny v době, kdy byl příspěvek na bydlení schvalován. Již tehdy podle svých slov upozorňovala, že je jeho koncept špatně a příspěvek tak reálně nepomáhá. Příkladem jsou zejména penzisté, kteří i s ním musí mnohdy platit většinu příjmů za bydlení.

Penzisté často bydlí v bytech větších, než kolik odpovídá „přiměřenému bydlení“ dle zákona – v bytech, ve kterých žili celý život. Příspěvek na bydlení se jim tak krátí a musí zaplatit i s touto sociální dávkou více než 30 % (v Praze 35 %) příjmů na nájemné a energie. Navíc podle Sdružení nájemníků ČR (SON) mnohdy příspěvek na bydlení ani nečerpají.

Kdo jsou ohrožené skupiny obyvatel

Na hlavních skupinách sociálně ohrožených obyvatel se politici shodli. Jsou jimi především penzisté, ale také zdravotně postižení. Mezi dalšími jsou matky samoživitelky a nezaměstnaní. Lenka Kohoutová upozornila ještě na jednu významnou ohroženou skupinu: „Děti“ vycházející z dětských domovů. Podle jejích slov se přibližně z poloviny mužů vycházejících z dětských domovů stávají bezdomovci.

Lenka Kohoutová navrhuje nejen pro děti z dětských domovů, ale i pro další sociálně ohrožené skupiny (např. lidé procházející oddlužením) více využívat „tréninkové bydlení“, v němž by se učili soběstačnosti. V tomto typu bydlení by mohlo být nižší nájemné postupně zvyšováno až na tržní cenu. Za základ ale vidí především sociální práci.

Nájem vs. podnájem

Jedním z problémů sociálního vyloučení je podnájem, v němž jsou podnájemníci méně chráněni zákonem než nájemníci. Podle Niny Novákové je důležité sociálně slabé občany převádět z režimu podnájmu do nájemních vztahů. Za jeden z důvodů, proč se to nedaří, vidí kauci. Řešením by mohla být úhrada kauce obcí či státem – a její vrácení po ukončení nájemního vztahu.

Tomislav Šimeček návrh Niny Novákové rozporoval. Kauce není hlavní problém. Řeší pouze několik měsíců nájemního vztahu – a v dnešním právním uspořádání se daří problematického nájemníka z bytu vyklidit až i po několika letech. Pomoci by tak mohlo jedině snížení právní ochrany nájemníků.

Převod problematických nájemníků na podnájemníky účinněji řeší obce než soukromí pronajímatelé. Např. pražský magistrát pronajímá svůj bytový fond správci – právnické osobě, která byty dále již „jen“ podnajímá.

Vlastník nemovitosti musí ze zákona vždy uzavřít nájemní smlouvu. Naopak nájemce může uzavřít pouze podnájemní smlouvu (se souhlasem vlastníka). Mimo jiné proto „majitel“ družstevního bytu potřebuje k „pronájmu“ „svého“ bytu souhlas družstva a uzavírá smlouvu o podnájmu.

 

Ubytovny: Problém nejvyššího kalibru

V poslední době vyplouvají do médií případy ubytoven, jejichž majitelé inkasují doplatek na bydlení od ubytovaných osob patřících do skupiny „sociálně nepřizpůsobivých“. Jejich nájemné je stanoveno na maximální výši, kterou je stát ochoten těmto lidem na bydlení přispět – a ubytovací podmínky neodpovídají ani nejnižšímu standardu. I na toto téma politici reagovali.

Podle Lenky Kohoutové dokonce více než polovina obyvatel ubytoven dostalo zaplaceno za to, že se do ubytovny nastěhovalo. Protože je nájemné následně placené z dávek v hmotné nouzi, u nichž by obecní úřady měly vždy provádět místní šetření, mělo by být možné těmto případům zabránit. Místní šetření ale probíhají jen výjimečně. Navrhuje proto zavést cenový strop pro ubytovny na 1000 Kč/měsíc za lůžko.

Nina Nováková navrhuje jiné řešení problému ubytoven. Přestože zastupuje politickou stranu na pravé části politického spektra, měli by podle ní ubytovny provozovat obce. Se stejným řešením přišel i Daniel Herman. Doplatek na bydlení by se tak vracel zpět do obecních rozpočtů.

Zaviněná a nezaviněná nouze

Všichni zúčastnění politici se shodují na potřebě rozlišovat lidi v zaviněné a v nezaviněné nouzi. Do zaviněné nouze se člověk dostane vlastním přičiněním a nemá ochotu ji řešit – např. sehnat si práci nebo se alespoň účastnit veřejné služby. Do nezaviněné nouze se člověk dostává zpravidla vlivem vnějších okolností, jakými jsou ztráta zaměstnání, úmrtí či vážná nemoc v rodině či živelní událost. Podstatná je ale snaha se z nouze vymanit vlastními silami, byť za pomoci státu.

Ústava podle Tomislava Šimečka hovoří o povinnosti státu starat se o lidi v nezaviněné nouzi. O lidech v zaviněné nouzi nehovoří vůbec. O ty by se měly postarat obce – a to bez finanční pomoci státního rozpočtu, pouze z vlastních peněz. Jen tak bude vytvářen tlak na obce, aby snižovaly počet lidí v zaviněné nouzi (např. cílenou sociální prací, kterou zdůrazňovala především Lenka Kohoutová) a nebudou pouze přerozdělovat státní peníze.

Tip:

Anketa: Pobíráte příspěvek na bydlení?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Předchozí článek: «
Následující článek: »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *