EUR 25.305

USD 23.413

REPO sazba ČNB 5.75 %

Inflace 2.0 %

EUR 25.305

USD 23.413

Šalamounské snížení příspěvku stavebního spoření: Zdaníme ho!

 


 

Vláda ČR musí šetřit. V rozpočtu zeje díra velikosti ropné skvrny v Mexickém zálivu a je třeba vyčistit zbytečné výdaje. "Já se přiznám, že to je krok, kterému tleskám a dělám ho rád," reagoval v České televizi ministr financí Miroslav Kalousek na premiérův výrok, že snížení podpory koalice netleská a nedělá ho ráda.

Najít způsob, jak státní příspěvek snížit, nebylo zdaleka jednoduché. Pokud by došlo ke snížení pouze pro nové smlouvy, nedosáhlo by se potřebného efektu úspory výdajů. Spíše naopak. Pokud by se státní příspěvek snížil pro všechny smlouvy, mohlo by k tomu dojít až od roku 2011, ale za rok 2010 by se v příštím roce vydala plná suma, cca 13 mld. Kč. Aktuální řešení připomíná rozsudek biblického krále Šalamouna ve "sporu dvou matek"[1].

Bude zavedena nová daň ve výši 50 %, která bude uvalena na státní příspěvek ke stavebnímu spoření. Technicky celá záležitost bude vypadat přibližně následovně: Stát vybere od občanů peníze formou daní, z nich jim formou státního příspěvku vrátí 3 tis. Kč (4 500 Kč u starších smluv), z nichž následně vybere další daň ve výši 50 % z připsaného příspěvku. Peníze tak budou létat mezi občanem, státem a stavebními spořitelnami jako pingpongový míček.

Stav přehazování peněz vidlemi nebude trvat dlouho. Postupně by se měl státní příspěvek snížit na (zatím) cílových 1 500 Kč u všech smluv. Tímto krokem a zároveň zrušení osvobození úroků ze stavebního spoření od daně z příjmů klesne výnosnost stavebního spoření při optimální době spoření z cca 6 – 7 % ročně na cca 3 % ročně.

"Tento krok rozhodně přinese utlumení stavebního spoření. Stavební spořitelny budou muset podle našeho očekávání významně omezit poskytování překlenovacích úvěrů. Nebudou tak již moci konkurovat svými překlenovacími úvěry s nulovou akontací hypotečním úvěrům," uvádí ve své analýze Josef Rajdl ze společnosti Fincentrum.

Opatření dopadne nejvíce na stavební spořitelny. V současnosti je přibližně 75 % vkladů u stavebních spořitelen evidovaných na smlouvách, jejichž vázací doba již uplynula. Klienti tak mohou 3/4 naspořených prostředků vybrat tři měsíce po podání výpovědi. "Pokud započteme objem poskytnutých úvěrů ve výši cca 270 mld. Kč a zohledníme vlastní kapitál stavebních spořitelen, musely by spořitelny při pesimistickém scénáři odlivu 75 % prostředků pokrýt cca 140 mld. úvěrů jinými zdroji," uvádí Josef Rajdl.

REKLAMA

Zájemci o překlenovací úvěry pocítí nižší dostupnost vkladů delšími čekacími lhůtami přidělení překlenovacího úvěru a pravděpodobně i jeho vyšší cenou. A to navzdory současnému opačnému trendu, kdy např. včera oznámila snížení úroků překlenovacích úvěrů ČMSS, která patří mezi dvě stavební spořitelny s nejvyšším podílem úvěrů na vkladech (cca 80 %) a je případným odlivem klientů více ohrožena. Stojí za ní ale silná banka (ČSOB), která má přebytek vkladů, a tak může své dceřiné společnosti dodatečné zdroje poskytnout.

"Mnohem nebezpečnější pro stavební spořitelny než samotné snížení státní podpory by byla povinnost využít naspořenou částku včetně podpory pouze na bytové potřeby," uvedl k našemu dotazu Josef Rajdl a dodal: "Stavební spoření získalo dobré jméno a vzhledem k určitému výnosu, dobrému jménu a aktivnímu způsobu prodeje se dá předpokládat, že někteří klienti budou mít nadále o spoření zájem. Stavební spořitelny by povinně účelovým využitím prostředků prakticky přišly o klienty, kteří chtějí jen spořit a měly by tak problémy sehnat prostředky na klasické úvěry ze stavebního spoření – lidé by tak museli na úvěr ze stavebního spoření čekat mnohem déle než jsou minimální požadavky."

Konec stavebního spoření nás zřejmě nečeká. Výnosný byznys stavebních spořitelen hrazený z daní ale již nebude tak výnosný. A lidé si budou muset uvědomit, že bez ochoty podstoupit investiční riziko nelze očekávat zajímavý výnos.

Snížení státního příspěvku stavebního spoření by mohlo mít ještě jednu zprávu pro občany: Nic netrvá věčně a je rozumné rozložit své úspory do více investičních nástrojů. Stejně jako dojde ke zdanění výnosů a státního příspěvku stavebního spoření, může být zrušena daňová úleva životního pojištění a penzijního připojištění… a stejně tak snadno mohou být uvaleny daně na jiné investiční nástroje. Vhodné rozložení prostředků dokáže minimalizovat dopady politických rozhodnutí.

REKLAMA


[1] 16 Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj.

17 Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila.

18 Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou.

19 Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla.

20 Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně.

REKLAMA

21 Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“

22 Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly.

23 Král řekl: „Tato tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘ A tato tvrdí: ‚Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.‘“

24 Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč.

25 A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“

26 Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!“

  27 Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: ‚Neusmrcujte je,‘ to je jeho matka.“

Zdroj:
Biblenet.cz

Loading

Vstoupit do diskuze 10 komentářů

Vývoj Swiss Life Hypoindexu

%5.62 Aktuální výše Swiss Life Hypoindexu

6.34%

6.37%

6.27%

6.3%

6.32%

6.3%

6.24%

6.19%

6.1%

6.05%

6.01%

6.02%

5.96%

5.6%

5.62%
Historie vývoje



Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář: allen Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • alfred

    8 července, 2010

    jen tak, aby řeč nestála……částka 3000 popř. 4500….je dle zákona 96/1993 Sb. §10 odst.2 „..poskytnutá záloha státní podpory, která činí 15% z uspořené částky v příslušném kalendářním roce, maximálně však z částky 20 000 Kč….“….takže stát bude danit zálohu?????….to mě příjde dost směšný…asi se přestěhuju do kocourkova, tam v tom snad mají jasno:-))
    …ale asi to jinak nejde…

    Odpovědět

  • Absurdistán

    13 července, 2010

    No ne! Budou danit až vyúčtování …

    Odpovědět

  • Co vše zdaní...

    9 července, 2010

    Jaká forma zdanění bude?
    Celá připsaná st.podpora za uplynulé roky (za 7let třeba 50% z 7*4500) nebo jen letošní st.podpora?
    Prvé je podraz na N-tou, druhé jen „mírný“ podraz.
    Výsledek je ponaučení: „Jak se chová stát ke mně, budu já k němu.“

    Odpovědět

  • Jarda

    12 července, 2010

    Vás ovšem za vaše chování můžou zavřít, na to nezapomeňte 🙂
    Danit se hodlá od počátku roku 2010, takže zpětně, i když jen 1 rok. Ať žije čest a blaho vlasti!

    Odpovědět

  • NEJVYŠŠÍ ŽALÁŘNÍK

    12 července, 2010

    TO, CO VÁM STÁDO BYROKRATŮ DÁVA/LO, VÁM STEJNĚ PŘEDTÍM SEBRALO NA DANÍCH! TAKTO VÁM SICE MÉNĚ DÁ, AVŠAK TAKÉ MÉNĚ SEBERE NA DANÍCH, TAKŽE JEDINÉ, CO SE SNÍŽÍ, JE PŘEROZDĚLOVÁNÍ A BYROKRACIE, RESP. PROVIZE BYROKRACII ZA PŘEROZDĚLOVÁNÍ! A NAVÍC NA TO AKORÁT DOPLÁCELI NEJCHUDŠÍ, I KDYŽ TO JAKOBY BYLO SOCIÁLNÍ OPATŘENÍ NA JEJICH PODPORU OHLEDNĚ BYDLENÍ! NAOPAK TO BYLO ASOCIÁLNÍ, PROTOŽE NEJCHUDŠÍM NA TZV. STAVEBNÍ SPOŘENÍ NEZBYLO NIC, CO BY NA NĚJ MOHLIDÁT, A TO I MIMOCHODEM PROTO, ŽE NA NĚ PŘISPÍVALI A PŘISPÍVAJÍ BOHATŠÍM Z PŘEMRŠTĚNÝCH DANÍ! OBDOBNĚ JE TOMU O DOSUD NEZAVEDENÉHO ŠKOLNÉHO, TJ. U STUDIA NA VŠECH MATEŘSKÝCH ŠKOLkÁCH VČETNĚ VELMI VYSOKÝCH I NÍZKÝCH ŠKOLek, TERÉ JSOU TAKZVANĚ ZDARMA! TAM TAKÉ DOPLÁCÍ CHUDŠÍ NA TO, ABY MOHLI BOHATŠÍ LEVNĚJI STUDOVAT! VIZ/K TOMU SROVNEJ/TE

    … 2) Jsi pro zavedení. Proč má totiž obyčejný člověk – a že jsme tenhle termín v uplynulých měsících slyšeli mnohokrát – platit ze svých daní studium budoucích boháčů?!
    Po pravdě řečeno, druhá varianta, ač výrazně méně vyhledávaná, je fakticky mnohem správnější. Průměrný plat absolventa vysoké školy dosahuje takřka třiceti tisíc (29 900 Kč), zatímco plat středoškoláka s maturitou je o třicet procent nižší (20 900 Kč), bez maturity si v průměru vyděláte ještě míň (17 500 Kč).
    Vzdělání je nepochybně skvělou osobní investicí a je otázkou, proč by ho – prostřednictvím daní a státního rozpočtu – měli studentovi hradit v plné výši i ti, kteří z jeho výdobytků nebudou bezprostředně čerpat. Proč by si …školák neměl – na svou lepší budoucnost – alespoň částečně [SIC! SPRÁVNĚ: ÚPLNĚ] přispět?

    http://www.lidovky.cz/skolne-a-filozofie-s-hlozkem-dgk-/ln_noviny.asp?c=A100618_100002_ln_noviny_sko&klic=237553&mes=100618_1
    Školné a filozofie s Hložkem
    18. června 2010
    Debaty o školném mě přirozeně nechávají rozpomenout se na mé sedmi- či osmileté studium čtyřleté školy zakončené bizarní státní zkouškou z filozofie absolvovanou se studentem Hložkem, který zřejmě jen náhodou neoslovil komisi „kluci a holky“.
    Na školném mě vždy fascinovalo, jak dává populistům na výběr:
    1) Budeš proti jeho zavedení. „Nechceme školné, protože zabrání sociálně slabým studentům v přístupu ke vzdělání.“
    2) Jsi pro zavedení. Proč má totiž obyčejný člověk – a že jsme tenhle termín v uplynulých měsících slyšeli mnohokrát – platit ze svých daní studium budoucích boháčů?!
    Po pravdě řečeno, druhá varianta, ač výrazně méně vyhledávaná, je fakticky mnohem správnější. Průměrný plat absolventa vysoké školy dosahuje takřka třiceti tisíc (29 900 Kč), zatímco plat středoškoláka s maturitou je o třicet procent nižší (20 900 Kč), bez maturity si v průměru vyděláte ještě míň (17 500 Kč).
    Vzdělání je nepochybně skvělou osobní investicí a je otázkou, proč by ho – prostřednictvím daní a státního rozpočtu – měli studentovi hradit v plné výši i ti, kteří z jeho výdobytků nebudou bezprostředně čerpat. Proč by si vysokoškolák neměl – na svou lepší budoucnost – alespoň částečně přispět?
    Podle rodící se koalice má zavedení školného zlepšit ekonomickou situaci i úroveň vysokých škol. Podle prezidenta Klause má především oddělit skutečné studenty od těch studium sotva předstírajících (tenhle vzkaz si i po letech beru osobně). Mně přijde školné jako spravedlivá renta vyměřená za nejlepší roky života strávené ve svobodomyslném prostředí, mezi inspirujícími lidmi; se vším, co k tomu patří. Ostatně, kde jinde bych se dozvěděl o Descartově dualismu od Stanislava Hložka?
    O autorovi| Dan Hrubý vedoucí magazínu

    Odpovědět

  • Jarda

    12 července, 2010

    Ale hlouposti.
    „TO, CO VÁM STÁDO BYROKRATŮ DÁVA/LO, VÁM STEJNĚ PŘEDTÍM SEBRALO NA DANÍCH! TAKTO VÁM SICE MÉNĚ DÁ, AVŠAK TAKÉ MÉNĚ SEBERE NA DANÍCH, TAKŽE JEDINÉ, CO SE SNÍŽÍ, JE PŘEROZDĚLOVÁNÍ A BYROKRACIE“
    Nikoliv, stát nám méně dá, ale daně zůstanou stejné.
    „Proč má totiž obyčejný člověk platit ze svých daní studium budoucích boháčů?“
    Zavedení školného nijak nemění státní dotace školám. Takže daňový poplatník platí úplně stejně a studenti budou platit navíc.

    Odpovědět

  • NEJVYŠŠÍ ŽALÁŘNÍK

    13 července, 2010

    „Zavedení školného nijak nemění státní dotace školám.“
    A to právě také výše kritizuji, tj. nejen obhajuji školné, resp. obecně NEPOKŘIVENOU TVORBU CEN, ale zejména brojím proti dotacím veškerého druhu, které v součtu stejně zaplatí chudší bohatším!
    Viz také NESMYSLNOST MINIMÁLNÍ MZDY apod. K tomu srovnej/te více např. na
    Minimální mzda je také hezkou vlajkovou lodí levice, ovšem navýsost spornou. V první řadě je hloupost automaticky předpokládat, že člověk bude placený ve výši minimální mzdy a pokud se nebude tato mzda zvedat úředně, tak si takový člověk nevydělá víc. Někdy to samozřejmě platí. To je v situaci, kdy zaměstnanec nedokáže firmě přinést vyšší produkt než je jeho současná mzda. Pak ovšem ani minimální mzda nepomůže a jen zvyšuje nezaměstnanost. Zajímavé je, že v zemích jako Dánsko (vzor páně Špidly) nebo Švédsko (vzor veškeré levice) ani žádná minimální mzda neexistuje a přesto se bez ní obejdou.
    http://bohonek.blog.idnes.cz/c/138812/Odborovy-amaterismus.html
    Tržní mechanismus a intervence
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Trh_%28ekonomie%29
    Trh se ustaví vždy tam, kde jednotliví aktéři mohou svobodně sledovat svůj zájem, tedy všechny směny jsou pouze dobrovolné (k jednotlivé směně dojde tehdy, pokud jde pro obě strany výhodná) a tam, kde existují vlastnické tituly, práva disponovat s konkrétním majetkem. Splnění žádných dalších podmínek už není třeba.
    Po většinu historie autority do fungování trhu nějakou měrou zasahovaly, často i velice hrubě. Důsledkem každé takové intervence však je snížení užitku některých, kteří na trhu obchodují. Regulace cen například vede k přebytkům či nedostatkům zboží. Regulace podmínek, za kterých smí dojít ke směně, způsobuje, že někteří účastníci nebudou uspokojeni. Pokud třeba vláda zakáže půjčovat peníze na úrok od jisté meze výše, protože to označí za amorální lichvu, někteří lidé si nebudou moci půjčit peníze, které by potřebovali, odejdou s nepořízenou. Na trhu práce například minimální mzda způsobuje nezaměstnanost submarginálních pracujících, tedy takových, jejichž mezní produkt práce je nižší než předepsaná minimální mzda. Nikdo si je nemůže dovolit zaměstnávat, protože by jim byl nucen dát více, než kolik jejich práce skutečně stojí. Stejně jako regulace působí pro některé negativně i subvence. Všichni daňoví poplatníci jsou pak nuceni platit za produkci, kterou si ani nemusejí přát koupit. Konkurence je omezena. Podobně udělení výsadního privilegia, monopolu omezuje soutěž a zvyšuje ceny pro spotřebitele.
    + Škodná jménem minimální mzda
    Pryč s minimální mzdou
    Není mnoho těch, jejichž hrubá mzda by nedosahovala hranice 5700 Kč. Ale i kdyby tomu tak bylo, není zde pro existenci minimální mzdy žádné opodstatnění. Zvyšuje totiž nezaměstnanost, což je univerzální ekonomický zákon platný vždy a všude. Pro podniky je pracovní síla pouze jeden z výrobních faktorů. Je-li jeden faktor příliš drahý, nahradí se jiným. Při direktivně určené minimální příjmové hranici, tak podniky zaměstnávají méně pracovníků, než by tomu bylo v přirozené situaci a nahrazují je třeba stroji, jejichž provoz je levnější. Hodnota práce těchto lidí je jednoduše nižší než minimální mzda. Je pravděpodobné, že zaměstnanci by byli ochotni pracovat za nižší mzdu než představuje mzdové minimum. Zákon o minimální mzdě jim to však znemožňuje, roste míra nezaměstnanosti a dochází k čerpání prostředků daňových poplatníků na podpory v nezaměstnanosti. Minimální mzda v těchto případech jednoznačně škodí.
    Argumentem proti existenci minimální mzdy je ale i nesmyslnost její konstrukce.
    Minimální mzda je stejná pro celé území Čezké reblbLiky, ačkoli životní náklady jsou v různých částech státu odlišné, což je i problém životního minima …
    http://aktualne.centrum.cz/finance/penize-a-investice/clanek.phtml?id=140085

    Odpovědět

  • NEJVYŠŠÍ ŽALÁŘNÍK

    13 července, 2010

    Za koho bojují odbory
    8. března 2010
    PARADOXY
    Boj za různé výhody, jako jsou režijní jízdenky, vyšší platy a více volna, o to se snaží odbory. Neváhají hrozit, často dost nesmyslně, třeba stávkou, jako v posledních dnech. Odborářů je zhruba 20 procent zaměstnanců a přitom odbory tvrdí, že bojují za všechny zaměstnance a vlastně za všechny lidi, kteří nevlastní továrny nebo nejsou ve vrcholovém managementu. Opak je ale pravdou. Odbory ztěžují lidem hledání nové práce zvláště v době krize a všichni lidé na jejich vyjednané výhody přímo doplácejí.
    Jak je to možné? Vždyť v České republice neexistuje možnost, aby si odbory vynutily v nějaké firmě zaměstnávání pouze členů odborů, jak to fungovalo před několika desetiletími třeba v Anglii. Tam každý, kdo vstoupil do určité továrny, automaticky musel být členem odborů – a často se jím musel stát ještě předtím, než mu bylo vůbec místo nabídnuto. Odbory tak de facto rozhodovaly o tom, kdo dostane zaměstnání a kdo ne. Jenže i tam, kde tohle není možné, existují jiné, sice měkčí, ale stejně účinné metody, jak dosáhnout podobného efektu. Některé metody jsou průhledné. Třeba boj proti cizím výrobkům a cizincům. Dnes většinou na celoevropské úrovni odbory dokážou lobbovat za zákaz třeba dovozu levných čínských triček a bot, což zdůvodňují údajným čínským „ekonomickým dopingem“. Cly a přirážkami se sice zachrání pár pracovních míst, ale všichni zároveň přijdou o možnost kupovat levné zboží. Navíc se tak zakonzervuje neefektivní domácí výroba takového zboží, která stejně jednou zkrachuje. Odboráři také trvají na omezení imigrace. Ne že by to snad byli nějací rasisté či xenofobové, ale prostě si nepřejí více lidí na pracovním trhu. Když lidé nejsou, firmy většinou platí víc.
    O něco podobného se ale odbory snaží i tlakem na zvyšování podpor v nezaměstnanosti. Čím vyšší podpora, tím méně se lidem chce hledat novou práci, a když je k dispozici menší počet lidí, zvyšují se mzdy. Pochopitelně se tím navyšují i mzdy těch lidí, kteří už jsou zaměstnaní. Tedy také odborářů. Další metodou, jak snížit počet pracujících, je zavádění minimálních platů, za které také odboráři s oblibou lobbují. Když jsou státem [resp. STÁDEM BYROKRATŮ A (LÁ) ODBORÁŘŮ] nařízené minimální platy vyšší, než by byly na neregulovaném trhu, vzniká nezaměstnanost. Například za krize by firmy raději snížily platy a zaměstnávaly více lidí za nižší mzdu, ale nemohou. Existuje přece minimální mzda. Takže musí pár lidí vyhodit a nezaměstnanost roste.
    Stejně to funguje, když si odbory vyjednají výši platů, které pak platí pro firmu, nebo dokonce pro celé odvětví bez rozdílu. Nejenže firma, kde se to děje, jak dokázali ekonomové Assar Lindbeck a Dennis Snower v tak zvané insider-outsider teorii, pak přijímá méně nových zaměstnanců, ale navíc jich za krize více propouští. Když podnik nemá dost peněz na výplaty, za normálních okolností dává přednost snížení mezd. Má pak více pracovní síly, než kdyby lidi vyhodil. Jenže když odboráři trvají na určité výši mzdy a tu nechtějí snižovat, podnik musí propouštět. Paradoxní je, že zaměstnanci by raději přijali nižší mzdy a jistotu práce. Většina lidí se vyhýbá riziku, a protože si není jistá, kdo bude vyhozen, raději přijme nižší mzdu než možnost, že přijde o celý výdělek. Proč jdou odbory proti zájmům zaměstnanců? Za prvé, většinou zůstávají v podniku lidé, kteří tam pracují dlouho. Právě z nich se převážně rekrutují funkcionáři odborů.
    A za druhé, pokud nejde o obří propouštění, většina lidí v podniku zůstane. Nekoná se žádná divoká stávka a zemětřesení v odborové organizaci. Naopak. Právě tato většina, spokojená, že jí neklesl plat, pak opět volí staré šéfy odborů, kteří si pak mohou užívat svých funkcionářských výhod.
    Marek Hudema redaktor LN
    http://www.lidovky.cz/za-koho-bojuji-odbory-0tg-/ln_noviny.asp?c=A100308_000056_ln_noviny_sko&klic=235872&mes=100308_0
    Komu slouží odbory?
    Tuto otázku jsem si naposledy položil zcela nedávno ve chvíli, kdy italští odborářští vyjednavači svými neúměrnými požadavky málem zmařili plán na záchranu alespoň části kdysi renomované letecké dopravní společnosti, včetně části pracovních míst. Není asi náhodou, že se tak stalo v zemi, kterou odboráři, ruku v ruce s politikou socialistických vlád, dovedli k rekordnímu veřejnému zadlužení, dnes již převyšujícímu roční HDP Itálie. Není náhodou, že se tak stalo v zemi, která „dohnala“ průměrnou mzdou Českou republiku. Ukazuje se, že sociální vymoženosti typu odstupného ve výši 12-24 měsíčních platů si dnes na Apeninském poloostrově vybírají svou krutou daň. A zaplatí ji všichni, těmi nejchudšími počínaje.
    Kvůli těm, kteří ještě funkci odborů při zastupování zájmů zaměstnanců věří, chci doufat, že většina výsledků odborářských jednání se zaměstnavateli, případně vládami, končí oním příslovečným „nula od nuly“. Osobně mi ale přijdou spíše kontraproduktivní a v důsledku pro lidi, závislé na podnikatelské aktivitě jiných, škodlivá.
    V této věci jde přece o ekonomický celek, přirovnatelný ke dvěma, případně vícerým spojeným nádobám. V jedné je vody víc, ve druhé méně. Něco se může po přelití poničit vodou, jiné po jejím odlití uschne. Příkladně si odboráři vymohou zvýšení mzdy. Zaměstnavatel jim ji vyplatí a sníží si takto daňový základ, částku, kterou odevzdává státu na společné výdaje. Někde může tato suma chybět. A dílčí navýšení výběru daně ze závislé činnosti ovlivní maximálně fungování měst a obcí. To odborářům nevadí. V té samé chvíli asi také nebude podnikatel přemýšlet nad alternativou zaměstnat další lidi, kteří se o práci ucházejí a jsou a v té chvíli i zůstávají zátěží pro sociální síť státu. Nezaměstnanost. To odborářům „solidárně“ a „nesobecky“ nevadí. Pokud se podnikatel rozhodne, kompenzovat růst mzdových nákladů zvýšením ceny výrobků nebo služeb, přispívá tím k inflaci. To odborářům kupodivu nevadí, jakkoli se růst cen dotýká i jich samých. Pokud má podnikatel smysly v pořádku, rozhlédne se po světě a zjistí, že existují oblasti s levnější pracovní silou, intenzivním ekonomickým růstem a v souvislosti s tím i rychle rostoucími trhy. Čína, Indie, Malajsie a další země. Tyto ekonomiky jednoznačně profitují z toho, co je leckdy s pejorativním nádechem nazýváno „kapitalismem 19. století“. Nebyl po podnikatel hloupý, aby neopustil oblast, kde trhy stagnují, v lepším případě ekonomika regionu dlouhodobě roste jen nepatrně a za cenu setrvalého zadlužování těch, co přijdou po nás, a kde pracovní síla je předražená? Co budou odboráři dělat pak? Namažou si tváře krémem a zacpou si uši? Zdá se, že někteří lídři českých odborů již ve světle informací o nelichotivém ekonomickém vývoji „Starého kontinentu“ poněkud prohlédli. Včetně těch, kteří se v předvolebním shonu stupidně podivovali nad tím, že mzdy rostou rychleji v soukromé sféře, oproti mzdám zaměstnanců státu. (Jak jinak by to asi mělo být, uvážíme-li, kdo na koho vydělává?) Otázka je, zda jsou odboráři vůbec schopni myslet realisticky, nesobecky a opravdu solidárně, ve skutečném významu toho pojmu při jeho obecné a neselektivní aplikaci. Mně osobně prakticky denně přesvědčují o tom, že nejsou. Jednou budou nejspíš překvapeni tou pomyslnou „přelitou vodou“….
    Tomáš Homola
    České Budějovice
    http://reporter.denik.cz/CZ0311/%3Fstrana%3D26?strana=90

    Odpovědět

  • Radek

    12 července, 2010

    Aha, takže podle vás, když stát někde poplatníkům na daních vezme a jinde jim kus vrátí, tak je to v pořádku? V současnosti to ale funguje tak, že jim (nám) vezme a zadluží se (nás) na to, aby mohl něco vrátit. To vidím, že je primárně špatně.

    Odpovědět

  • NEJVYŠŠÍ ŽALÁŘNÍK

    13 července, 2010

    Paradoxní je, že zaměstnanci by raději přijali nižší mzdy a jistotu práce. Většina lidí se vyhýbá riziku, a protože si není jistá, kdo bude vyhozen, raději přijme nižší mzdu než možnost, že přijde o celý výdělek. Proč jdou odbory proti zájmům zaměstnanců? Za prvé, většinou zůstávají v podniku lidé, kteří tam pracují dlouho. Právě z nich se převážně rekrutují funkcionáři odborů.
    A za druhé, pokud nejde o obří propouštění, většina lidí v podniku zůstane. Nekoná se žádná divoká stávka a zemětřesení v odborové organizaci. Naopak. Právě tato většina, spokojená, že jí neklesl plat, pak opět volí staré šéfy odborů, kteří si pak mohou užívat svých funkcionářských výhod.

    Odpovědět