Socialistické řešení bytové otázky: dekrety vyvoleným, úvěry pracujícím

Zdroj: www.sxc.hu

Radovan Novotný

Před necelou stovkou let V. I. Lenin vyslovil, že existuje lepší přístup k řešení bytové otázky, než je hospodářské vyrovnávání nabídky a poptávky. Žádné tržní nájemné, žádná nutnost úspor a hypotečních splátek. Revoluční přístup spočíval ve vyvlastňování majitelů a státem organizované bytové správě. Realita socialistického Československa ovšem ukázala, že pořadníky, dekrety, nadměrné metry k produktivní a efektivní správě, údržbě a rozšiřování bytového fondu nevedly.

Socialistickou alternativou se stalo bydlení v „družstevním“. Zájemce o bydlení v „družstevním“ musel splnit nějakou tu brigádu, složit akontaci a splácet úvěr v rámci měsíčního nájemného.

Leninův a Engelsův pohled na řešení bytové otázky

Politický ekonom Bedřich Engels (1820 – 1895) si jednou povzdechl, že bytová otázka se řeší postupným hospodářským vyrovnáváním poptávky a nabídky, i když existuje lepší přístup. Komunistický politik a revolucionář Vladimír I. Lenin (1870– 1924) se v souvislosti s bytovou otázkou ve svých spisech z roku 1917 odvolává na Engelse a píše: „Již dnes je ve větších městech dost obytných budov, aby mohlo být při jejich racionálním využití ihned odpomoženo každé skutečné bytové nouzi. To je ovšem možné jen vyvlastněním dnešních majitelů, po případě tím, že se do jejich domů nastěhují dělníci bez přístřeší nebo dělníci, kteří dosud bydlí v přeplněných bytech. Jakmile proletariát dobude politické moci, bude takovéto opatření, diktované veřejným zájmem, tak lehce proveditelné, jako jsou pro dnešní stát jiná vyvlastňovací nebo ubytovací opatření.“ Bytovou otázku bude podle Lenina lépe řešit sociální revoluce.

Leninem plánované řešení mělo spočívat ve vyvlastňování a zabírání bytů, mělo stačit formální nařízení zabrání bytů či vyvlastnění domů. Lenin ale upozorňoval na skutečnost, že pokud „lid fakticky převezme všechny pracovní nástroje do vlastnictví, nevylučuje (se) nikterak zachování nájmu a pronájmu.“ Ve vazbě na nutnost vybírání nájemné Lenin napsal: „Engels se vyjadřuje krajně obezřele a říká, že proletářský stát bude rozdávat byty sotva bezplatně, alespoň v přechodné době. Pronájem bytů, patřících veškerému lidu, jednotlivým rodinám za nájemné předpokládá také, že toto nájemné bude vybíráno, že zde bude určitá kontrola, že byty budou rozdělovány podle určité normy.“

Z Leninových spisů dodejme poznámku, že revoluční vládě by stačilo, „kdyby hned v prvním týdnu, kdy se utvořila, nadekretovala (předepsala, nařídila), aby byla uskutečněna nejdůležitější kontrolní opatření, kdyby stanovila těžké, citelné tresty pro kapitalisty, kteří by se kontrole podvodně vyhýbali, a kdyby vyzvala obyvatelstvo, aby samo dozíralo na kapitalisty (…)“.

Pořadníky, dekrety, nadměrné metry a černý trh

Československo se socialistického řešení bytové otázky po roce 1948 opravdu dočkalo. Ve veřejném sektoru bytového hospodářství nebylo možné počítat se ziskem, univerzálním vlastníkem bytového fondu se stal stát. Institut soukromého vlastnictví byl zrušen, činžovní doby byly jako kapitál umožňující vykořisťování a vytváření zisku spravovány v rámci kolektivního vlastnictví. A tak dnes jedna majitelka zděděného domu může vzpomínat: „Náš dům postavila má prababička a já v něm od dětství v jednom ze tří bytů bydlela.“ Do zbývajících dvou bytů jim režim nuceně nastěhoval nájemníky a nadiktoval podmínky správy a fungování. Podobně ten, kdo měl byt s nadměrnými metry, dostal podnájemníka anebo musel platit zvýšenou činži.

Užívání bytu bylo politicky vymezeno sociálním nárokem občana vůči státu a bytový fond byl ve státním a kolektivním vlastnictví. Jednotlivci nebo rodiny, kteří bytový fond využívali, získávaly právo na „trvalé užívání bytu“, pořadník byl například sestavován podle zákona 41/1964 Sb. o hospodaření s byty (Obr. 1). Realita byla ovšem poněkud jiná, k dekretu na byt se mnohdy dostávali přednostně ti „vyvolení“, o čem svědčí vzpomínka dobového člena bytové komise Františka Nerada: „Zažil jsem tehdy na radnici příhodu: Na stůl mi byl položen dekret na byt, abych to podepsal. Prohlásil jsem, že ten člověk nebyl ani v pořadníku a dostalo se mi odpovědi, že mě to nemusí zajímat. Nepodepsal jsem tehdy, ale byt byl stejně přidělen.“

Jednou získaná užívací práva ke „státnímu“ bytu přináležela rodinám a jako „náš“ byt byl chápán námi obývaný a obhospodařovaný byt. Renovace uvnitř bytu často proběhly za vlastní peníze a vlastní prací, nejednou bez povolení. Většině bylo jedno, jak dům jako celek vypadá a co s ním bude – „je to přece všech, tak ať se postarají.“

Nepružnost plánovaného hospodářství začaly řešit neformální instituce a černý trh, na kterém se obchodovalo s uživatelskými právy k bytům. Kdo už nějakým způsobem užívací právo v podobě dekretu získal, bylo důležité toto časově neomezené právo „držet a nepustit“. Byt bylo nutné udržet za každou cenu v rámci rodiny nebo sociální sítě známých do chvíle, kdy ho bude někdo skutečně potřebovat. Zásadní pro zvládnutí situace bylo ve správnou dobu do bytu napsat správnou osobu nebo provést tu správnou směnu. „Státní“ byt nebylo možné si koupit, šlo jen získat dekret jako právo k užívání – na černo ho koupit, směnit nebo jinak získat.

Obr. 1: Zákon 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, naléhavost bytové potřeby a pořadník

socialisticke-bydleni-01

Družstevní vlastnictví a stavební bytová družstva 

V počátcích socialismu existovala jen státní bytová výstavba, ale postupem času se ukázalo, že centrálně plánovaná účelná správa a finanční služba není žádoucím způsobem funkční a pružná. Proto vznikla socialistická instituce stavebních bytových družstev (SBD), opírající se o „zapojení nejširších mas pracujících“.

Zákon 27/1959 Sb. o družstevní bytové výstavbě vytvořil podmínky k rozvoji a růstu stavebních bytových družstev občanů a pracovníků. V bytových družstvech se sdružovali lidé, kteří „budovali“ společnými prostředky a společnou prací. Byla tu úvěrová podpora státu a možnost přispět k získání vlastního bydlení svépomocí při výstavbě nebo splněním brigádnických hodin, kupříkladu v panelárně nebo na staveništi.

Byty v domech družstva byly vyňaty z přidělovacího práva národních výborů, družstvo nemohlo zrušit nájemní poměr se členem družstva, pokud trvalo jeho členství. Vždy jeden z dědiců měl nárok, aby byl přijat na místo zemřelého člena.

Bydlení v „družstevním“ bylo ovšem v porovnání s bydlením ve „státním“ nákladnější – člen družstva vkládal akontaci a v měsíčním nájmu splácel anuitní splátku úvěru. Dobová vzpomínka může znít takto: „V družstevním bytě 3+1 jsem v roce 1989 platil nájem bez inkasa 730 Kč, ale ve vedlejším domě, postaveném současně, byly stejné byty, ale státní s nájmem 380 Kč bez inkasa.“

Obr. 2: Zákon 27/1959 Sb. o družstevní bytové výstavbě, zapojení mas pracujících a nová bytová výstavba

socialisticke-bydleni-02

Anketa: Za lepší způsob hospodaření s byty považujete:

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Předchozí článek: «
Následující článek: »

2 komentářů k článku “Socialistické řešení bytové otázky: dekrety vyvoleným, úvěry pracujícím”

  1. jlG napsal:

    Panelák?

    Podle obrázků zde: Když Socialismus znamená panelák, znamená Kapitalismus bezdomovec?

  2. Eman napsal:

    Bezdomovci?

    Na to jste přišel jak? Vždyť paneláky se stavěly i v kapitalismu a bezdomovci byli i v socialismu – i když „ubytovaní“ v kriminálech a blázincích, aby nedělali socialistickému zřízení ostudu .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *