Stát chce podporovat seniory. Odnese to stavební spoření a hypotéky

Vláda to nemá lehké. Sotva připraví jakoukoli změnu, je napadena nejen opozicí, ale i odbornou veřejností. Stejného osudu se dočkala též v minulém týdnu schválená bytová koncepce do roku 2020. Co je špatného na podpoře bydlení pro seniory?

Vláda v minulém týdnu schválila bytovou koncepci. Ministerstvo pro místní rozvoj má nyní dva měsíce na přípravu stěžejních právních norem a rozpracování strategie pro roky 2014 až 2020. Hlavním bodem státní bytové politiky je odklon od přímých dotací a preference poskytování zvýhodněných úvěrů a garancí.

Jedním ze stěžejních bodů bytové koncepce do roku 2020 je podpora bydlení pro seniory. Ti jsou v současnosti ohroženou skupinou obyvatel. Tvrdě na ně doléhá deregulace nájemného, která není kompenzována odpovídajícím zvyšováním penzí. Zároveň chybí bydlení upravené potřebám seniorů. Ani tato snaha se nesetkává s jednoznačným souhlasem odborníků.

„Podpora vhodného bydlení pro seniory je velmi důležitá, protože dnes často senioři žijí v příliš velkých a příliš drahých bytech a nemají možnost najít si vhodnější a dostupnější alternativu. Je také správné, že stát připravuje střednědobou koncepci podpory bydlení, je ale otázkou, zdali má docházet k tak radikální změně zaměření podpory oproti předchozí koncepci, která byla úspěšná a pomohla významné části české populace ke zlepšení bytové situace,“ uvádí Tomáš Prouza, ředitel pro bankovní služby, média a regulaci, člen představenstva finančně poradenské společnosti Partners.

S bytovou koncepcí zásadně nesouhlasí ani Občanské sdružení majitelů bytů, domů a jiných nemovitostí (OSMD), které s ministerstvem o koncepci diskutovalo a zasílalo četné připomínky: „S danou Koncepcí zásadně nelze souhlasit. Opakuje prokázané chyby předchozích koncepcí: plýtvá penězi ze státního rozpočtu, podporuje bohaté místo potřebných, vede k finanční krizi rezidenčního trhu, neodstraňuje korupční příležitosti a plýtvá na pokračující podporu nové výstavby.“

Obava z „drahé bytové politiky“ ze strany OSMD vyplývá zjevně především z návrhu sociální podpory bydlení osobám ve finanční tísni, kterou občanské sdružení pravidelně předkládá a prezentuje. Návrh počítá s časově omezenou podporou formou dotace k tržnímu nájemnému pro osoby v nezaviněné nouzi. Náročnost na státní rozpočet by v případě zrušení dalších podpor bydlení významně klesla. Přestože současná bytová politika také počítá se snížením (či zefektivněním) výdajů, nejde zdaleka tak daleko.

Kritika bytové politiky se ale ozývá i z druhého směru: Jakákoli podpora jedné oblasti deformuje oblasti jiné. „Přílišná podpora jednoho malého segmentu trhu s bydlením může mít negativní dopady na jiné oblasti, zejména na modernizaci zanedbaného bytového fondu,“ uvádí Tomáš Prouza a dodává: „Stát by proto neměl zavrhovat smysluplné a fungující nástroje podpory bydlení jako je stavební spoření či možnost odečítat úroky z hypoték od daňového základu. Právě ty se totiž v posledních letech staly pro mnohé motivací investovat do vlastního bydlení, ať už šlo o pořízení bydlení pro mladé rodiny, modernizaci vlastního bydlení nebo jako účinný nástroj zabezpečení na stáří.“

Stavební spoření a hypotéky

Bytová politika do roku 2020 počítá s omezením dotací. V její koncepci tak vypadává místo pro státní příspěvek stavebního spoření a odpočet úroků z úvěrů na bydlení od základu daně z příjmů. Obě tyto státní podpory jsou již delší dobu trnem v oku i ministra financí Miroslava Kalouska.

Státní kasa není bezedná a státní dluhy se musí platit. Proto chce-li stát podporovat jednu oblast, musí peníze ušetřit v oblasti jiné – a nebo zvýšit daně, což je stejně nepopulární (pokud se nebavíme o zvýšení daní lidí s nejvyššími příjmy, které je v levicově smýšlející Evropě populární, ale státní rozpočet zachránit nedokáže). Proč zrovna státní příspěvek na stavební spoření a daňové úlevy hypoték?

Jak státní příspěvek na stavební spoření, tak daňové úlevy hypoték jsou podporou středně příjmových domácností. Tedy „té masy“, která platí nejvíce daní a bez níž by daňový systém zkolaboval bez ohledu na výši výdajů na podporu nejchudších i výši zdanění nejbohatších. Lze tedy bez nadsázky říci, že tuto podporu si její příjemci platí sami.

Můžeme se dohadovat o tom, zda a jaký přínos podpora má. Kupříkladu u daňového odpočtu hypoték může domácnost ušetřit i desetitisíce korun ročně na dani z příjmů. Ale rozhodování o čerpání hypotéky to nijak neovlivní. Tam rozhodují jiné faktory – především preference vlastnického bydlení a výše splátky hypotéky (tedy, zda domácnost hypotéku „utáhne“).

Stejným úhlem pohledu lze zaostřit i na stavební spoření. Podle počtu uzavřených smluv se jedná o nejoblíbenější spořicí produkt vedle penzijního připojištění. V obou případech je výhodnost produktů pouze iluzorní – bez státního příspěvku (a u penzijního spoření s možností daňově zvýhodněných příspěvků od zaměstnavatele) by si ani jeden z uvedených produktů snad téměř nikdo neuzavřel.

V oblasti stavebního spoření lze namítat, že lidé díky tomuto produktu alespoň spoří. Lidé ale spoří i bez tohoto produktu, což dokazují ohromné úspory domácností ležící ladem na běžných a v lepším případě na spořicích účtech, kde jen ztrácejí hodnotu. A proč je lidé využívají? Když někdo natahuje ruku plnou peněz, je z pohledu jedince hloupost ji nevyužít. Z pohledu společnosti se ale může jednat o plýtvání.