Zdanění nemovitostí „za císaře pána“

I před sto lety, v době „za císaře pána“, se musely platit daně. Existovaly rakouské státní daně, ke kterým se nabalovaly daně zemské a daně jiných veřejných celků, ať už to byly daně okresní nebo obecní přirážky. Z nemovitostí se tehdy platila daň pozemková a daň domovní.

Daně placené „za císaře pána“, v době Rakouska-Uherska

„Celkový příjem z daní, vybíraných v královstvích a zemích na říšské radě zastoupených, činí do roka o málo méně, než jednu miliardu korun,“ píše Josef Drachovský v knize vydané v roce 1915. Kniha nese označení „Daně. Výklad účelu a systému zřízení daňového, zejména Rakouského.“ Ve své době byla prodána za 0,30 h tehdejších rakouských korun, dnes celá zažloutlá ležela na pultu v jednom libereckém antikvariátě a byla prodána za 90 Kč.

Daně vztahující se k nemovitostem byly před sto lety označovány jako daně reální a spektrum vybíraných daní se přibližoval předmětu zdanění, jak naznačuje tento odstavec z knihy, popisující tehdejší daně přímé: „Především v oboru daní přímých lze očekávati roční výnos daní reálních asi na 175 mil. K, daní osobních u daně výdělkové všeobecné 37 mil. K, daně výdělkové ze živností kočovných asi 200 000 K, daně výdělkové podniků veřejně účtujících 72 mil. K, daně rentové 12 ½ mil. K, daně osobní z příjmů (důchodové 93 ½ mil. K, daně z vyššího služného 4 ½ mil. K). Výčepní „zvláštní dávka“ lihová vynese asi 2 ½ mil. K.“

Rakouské státní daně reální

Před sto lety byl výnos nemovitého majetku stíhán státními daněmi reálními. Existovala daň pozemková, také nazývaná jako kontribuce nebo „berně“, byla daň domovní, daň třídní a daň činžovní.

Daň pozemková nacházela oporu v zákoně č. 88 z roku 1868. Zdaňovány byly veškeré plochy půdy, které byly upotřebitelné „zemědělskou kulturou“. Daně musely platit osoby, které vykonávaly skutečné dispozice s podstatou pozemku a kterým příslušelo jeho zužitkování. Placení daně bylo zajištěno zástavním právem, kdo daň nezaplatil, tomu byl pozemek exekuován: „Zástavní právo přednostní pro daň lpí na pozemku dani podrobeném.“ Výše daně se odvozovala od tzv. kontingentování.

Celkový roční kontingent 70 000 000 K byl podle tzv. katastrálního výnosu pozemků rozpočítán. Berní referát nebo berní správa pak fungovala tak, že se celkový kontingent rozdělil a výsledek rozdělení byl oznámen poplatníkům platebním rozkazem. Protože katastrální výnos pozemku byl „celkem málo proměnlivý“, mohla se daň „předepisovati pevnou výměrou 22,7 % tohoto výnosu“.

Drachovský ve své knize vysvětluje, proč se tento výnos nazýval výnosem katastrálním: „Výnos tento se nazývá katastrálním, protože jest chován v patrnosti v katastru, t. j. seznamu sestaveném podle parcel, jenž o každém pozemku udává m. m. jeho výměru, způsob vzdělání a výnos katastrální. K tomuto výnosu přišlo se t. zv. vyceňováním, t. j. srovnáváním pozemku s pozemkem vzorným stejného druhu vzdělání, u něhož byl pečlivě zjištěn čistý výnos skutečný. (…) Jinak však má se katastr shodovati se skutečností a s knihami pozemkovými, čehož se dosahuje existencí a revisemi (zákon ze dne 23. května 1883 ř. z. č. 83 a 12. července 1896 ř. z. č. 121.“

Trvale osvobozeny od daně pozemkové byly plochy zdaněné daní domovní, případně plochy osvobozené z důvodů veřejných. Systém umožňoval dočasné osvobození pozemkům, které se staly výnosnými, „byvše dříve neproduktivními“, vinohradům zničeným révokazem i pozemkům stižených živelní nehodou.

Daň domovní platil majitel nebo poživatel budovy určené k lidskému obývání, pokud nebyla používána vlastníkem k živnostenským účelům. Podobně jako v případě daně pozemkové daň požívala přednostního zástavního práva na budově. Daň domovní se dělila na daň třídní a činžovní.

Daň třídní se platila tehdy, pokud nevznikla povinnost platit daň činžovní. Platilo se podle počtu obytných místností a v případě budovy déle než rok neužívané mohl být poplatník po dobu neužívání od daně osvobozen.

Daň činžovní se platila v hlavních městech nebo tam, kde alespoň „polovina domů měla nájemníky, a tito mají více než polovici místností obytných, ze všech domů“. Daň činžovní se také platila z pronajaté části v případě, když byla pronajata budova s více než třemi obytnými místnostmi. Daň se vybírala z činže skutečné nebo odhadnuté tak, že „se srazí na opravy a udržování budov úhrnné procento, a ze zbytku se vyměří daň“. Srážka v hlavních městech činila 15 %, kde byla výměra daně 26,75 %, v ostatních případech bylo možné uplatnit srážku 30 % a daňová sazba činila 20 %.

Uváděné sazby daně určovaly základ státní daně, který sloužil za základ přirážek zemských a samosprávných. Na straně 34 citované knihy Josef Drachovský popisuje tehdejší tendence ke zvyšování daňové zátěže: „Snahy po ozdravění financí zemských přinesly řadu návrhů na nové daně zemské, tak daň z automobilů aj. motorových vozidel, kol (velocipedů), z přírůstku hodnoty nemovitostí, vývozní clo na uhlí ze země vyvážené aj.“

Neobydlené budovy a části budov byly po dobu neobydlenosti od daně osvobozeny. Také existovalo dočasné osvobození novostavbám, přestavbám a přístavbám. Toto osvobození bylo původně na 12, později na 6 let. Od daně domovní byly osvobozeny také budovy užívané zdarma k účelům „veřejným a všeužitečným“. Zvláštní výhody získali také dělnické domky a budovy s malými byty.

Řízení v záležitostech berních v Rakouském mocnářství

Za účelem výběru daní existovala veřejná správa berní, která zprostředkovávala styk mezi poplatníky a úřadníky. Ve správním řízení existovaly tři stolice. Třetí stolici tvořilo ministerstvo finanční, stolici druhou pak zemské úřady finanční a první stolici okresní finanční ředitelství.

Řadový občan pak běžně komunikoval s první stolicí, ať už to byly berní referáty okresních hejtmanství a berní správy: „Řízení pak vychází zpravidla od platebního rozkazu nebo jiného nařízení vydávaného instancí prvou. Proti takovému rozhodnutí neb opatření jsou přípustny právní prostředky rekursu nebo odvolání zpravidla v daních přímých do stolice druhé, v daních nepřímých do stolice třetí.“

Existovala i možnost odvolání: „Ale pro zachování zákona, aby správa cestou nařizovací nepřekročovala mezí sobě vůči zákonu vykazovaných, přípustna jest po vyčerpání řádných prostředků právních ještě stížnost ke správnímu soudu, cítí-li se poplatník (nebo předseda komise zemské neb odvolávací jakožto zástupce zájmu státního) rozhodnutím neb opatřením poslední příslušné stolice dotčen ve svých právech.“

Použitá literatura: Drachovský, J.: Daně. Výklad účelu a systému daňového, zejména Rakouského. Nákladem Jos. R. Vilímka v Praze v edici Za vzděláním