Fondové financování rezidenčních projektů

Podstatou změny chápání fondových struktur je pojímání fondů jako efektivních nástrojů financování. Nad významem této změny se zamýšlí MICHAL SAILER, daňový konzultant společnosti APOGEO.

Jedním z největších problémů při developerském financování investičních projektů - a to nejen rezidenčních - je zajištění co největšího objemu disponibilních zdrojů se zárukou stabilního a průběžného financování při dosažení co možná nejnižší nákladové náročnosti takových zdrojů. Řešení problému mohou být v závislosti na mnohých faktorech různá, jedním moderním a efektivním řešením je volba financování prostřednictvím fondových struktur.

Pokud hovoříme o situaci v České republice, byla i u nás učiněna řada legislativních kroků umožňujících využití fondů jako prostředků pro financování investičních projektů. Nejdůležitějším prvkem konstrukce fondových struktur v ČR je zákon č. 189/2004 Sb. o kolektivním investování, který umožnil vznik a fungování řady typů fondů - ať již investičních či podílových.

Důležité je, že tento zákon funguje jako recepční norma umožňující aplikaci směrnic EU, které se vztahují k režimu fungování tzv. "jednotek kolektivního investování". (Zejména aplikace Směrnice 85/611/EEC o jednotkách kolektivního investování do převoditelných cenných papírů - tzv. UCITS směrnice).

I přes nepochybný pokrok v České republice nadále přetrvává stereotyp v chápání účelu fondových struktur. Stále je totiž možné setkat se pouze s klasickým chápáním fondů jako účelových sdružení majetku vytvořených na základě shromažďování peněz od širokého okruhu fyzických a právnických osob prostřednictvím upisování vlastních cenných papírů fondů. Tato představa je v evropských souvislostech již překonaná.

Navíc současná česká legislativa ve srovnání s existující právní úpravou v evropských zemích poskytuje jednotkám kolektivního investování jen nepodstatné daňové zvýhodnění.

Pro mnohé jurisdikce (paradoxně nikoli jen USA či země jihovýchodní Asie) v rámci EU došlo a stále ještě dochází k nenápadnému podstatnému posunu směrem od tradičního chápání fondů jako cíle investic k modernějšímu pojetí. Podstatou je chápání fondových struktur jako efektivních nástrojů financování.

Základním stavebním kamenem pro toto pojetí fondů se stala právě zmiňovaná směrnice 85/611/EEC, a to ve znění jejích pozdějších novelizací (tzv. směrnice UCITS II a III). Její přínos je možné spatřovat hlavně v tom, že otevřela dveře jednotlivým členským zemím pro přijetí legislativních opatření podporujících fungování fondových struktur, a to nejen na území jednotlivých členských zemí, ale i v rámci celé EU.

Samozřejmě právní úprava v rámci jednotlivých členských států se liší podle konkrétních podmínek té které země. A za nejprogresivnější v tomto směru lze bezpochyby považovat nikoli Maltu či Velkou Británii, nebo Švýcarsko a Lichtenštejnsko, ale Lucemburské velkovévodství.

Lucemburské velkovévodství představuje v současné době velmoc v oblasti fungování subjektů kolektivního investování v jakékoli formě. Objem aktiv spravovaných lucemburskými investičními subjekty přesahuje hodnotu 2 biliónů EUR. Této pozici odpovídá i rozvinutá legislativa vytvářející vhodné podmínky pro efektivní a administrativně nenáročné fungování subjektů kolektivního investování.

Po počáteční právní úpravě z r.1991 byl v roce 2002 dne 20.prosince lucemburským parlamentem přijat zákon o jednotkách kolektivního investování (UCI), který sloužil rovněž jako recepční norma pro směrnici EU 85/611/EEC. Horkou novinkou je pak lucemburský zákon ze dne 13.února 2007 o specializovaných investičních fondech (SIF) účinný dnem 14.2.2007.

Lucemburská právní úprava umožňuje i založení a fungování fondů či investičních společností jako uzavřených subjektů (nepřístupných ostatním investorům), které budou využívat vlastních prostředků zakladatelů (promotérů) fondů či společností. Nová úprava tak umožňuje promotérům fondů založení fondové struktury, jejíž architektura není v podstatě nijak omezena, a která využívá vlastních zdrojů promotéra (např. akumulovaného zisku po zdanění) za účelem financování jeho dalších nebo jiných investičních aktivit.

V konečném důsledku lze zjednodušeně konstatovat, že lucemburské fondové struktury mohou fungovat jako prostředek pro přeměnu vlastních finančních zdrojů investora či promotéra nebo zakladatele na zdroje cizí s možností využití efektů z toho vyplývajících.

Lucemburské daňové podmínky fungování jednotek kolektivního investování jsou bezesporu velmi přitažlivé, a to i ve srovnání s daňovou legislativou platnou v České republice. V ČR jsou investiční a podílové fondy povinny platit daň z příjmů ve výši 5% ze základu daně. Při likvidaci podílového fondu se aplikuje 15% daň z hodnoty podílu na fondu připadající na podílový list. A příjmy z dividend, úroků apod. vyčleněné do samostatného základu daně jsou rovněž zdaňovány 15% srážkovou daní z příjmů. Další zdanění pak nastupuje na straně investorů.

V Lucembursku subjekty kolektivního investování naproti tomu nejsou zatíženy daní z příjmů, žádnou daní z kapitálových zisků či majetku, ani srážkovou daní na zisk distribuovaný těmito subjekty nerezidentním příjemcům. Jedinými dvěma daněmi ukládanými lucemburským subjektům jsou:

a) daň z čistých aktiv splatná čtvrtletně. Sazba této daně činila do konce roku 2006 0,05%, přičemž mohla být v některých případech snížena na 0,01%. Počínaje rokem 2007 sazba této daně činí 0,01%,
b) subjekty založené v korporátní formě (a.s., s.r.o., družstevní společnost) dále odvádějí daň v pevné částce 1.250 EUR.

Pro české zakladatele, promotéry či vlastníky lucemburských investičních společností či fondů pak může být zajímavá kombinace lucemburských daňových předpisů s příslušnými ustanoveními zákona č. 79/1993 Sb., kterým je smlouva o zamezení dvojího zdanění mezi ČSFR a Lucemburským velkovévodstvím.

Smlouva totiž obsahuje ve svém článku 11 ustanovení, které alokuje zdanění úrokových příjmů z úvěrů a půjček do státu rezidence skutečného vlastníka těchto příjmů. To pak v praxi znamená, že budou-li lucemburskému subjektu poukazovány úroky z jím poskytnutého úvěru či půjčky, budou tyto úroky předmětem zdanění v Lucembursku. A vzhledem k tomu, že lucemburské jednotky kolektivního investování nepodléhají dani z příjmů, budou úroky přijaté lucemburským rezidentem poukázány z ČR bez zatížení srážkovou daní a v Lucembursku budou vyňaty ze zdanění.

Navíc i přestože smlouva o zamezení dvojího zdanění ve svém článku 10 obsahuje ustanovení o zdanění dividend (srážkovou daní ve státě zdroje v sazbě 5 % při držbě více než 25% podílu či 15 % za ostatních podmínek), u jednotek kolektivního investování, které jsou lucemburskými rezidenty, tato daň nebude aplikována, protože lucemburské zákonodárství vyjímá dividendy distribuované investičními společnostmi nebo fondy nerezidentním subjektům ze zdanění.

V případě uzavření tzv. ovládací smlouvy mezi českým investorem a jeho lucemburským fondem podle ustanovení §§ 190a a 190b zákona č.513/1993 Sb. (Obchodního zákoníku), lze využít ustanovení §19 odst.1 písm. zg), a dosáhnout tak osvobození dividend (nepodrobených srážkové dani v Lucembursku) od daně z příjmů právnických osob v České republice, čímž je zajištěn nezdaněný převod zisku z Lucemburska do České republiky.

Zdroj: Investujeme.cz