Za koho bojují odbory 8. března 2010 PARADOXY Boj za různé výhody, jako jsou režijní jízdenky, vyšší platy a více volna, o to se snaží odbory. Neváhají hrozit, často dost nesmyslně, třeba stávkou, jako v posledních dnech. Odborářů je zhruba 20 procent zaměstnanců a přitom odbory tvrdí, že bojují za všechny zaměstnance a vlastně za všechny lidi, kteří nevlastní továrny nebo nejsou ve vrcholovém managementu. Opak je ale pravdou. Odbory ztěžují lidem hledání nové práce zvláště v době krize a všichni lidé na jejich vyjednané výhody přímo doplácejí. Jak je to možné? Vždyť v České republice neexistuje možnost, aby si odbory vynutily v nějaké firmě zaměstnávání pouze členů odborů, jak to fungovalo před několika desetiletími třeba v Anglii. Tam každý, kdo vstoupil do určité továrny, automaticky musel být členem odborů - a často se jím musel stát ještě předtím, než mu bylo vůbec místo nabídnuto. Odbory tak de facto rozhodovaly o tom, kdo dostane zaměstnání a kdo ne. Jenže i tam, kde tohle není možné, existují jiné, sice měkčí, ale stejně účinné metody, jak dosáhnout podobného efektu. Některé metody jsou průhledné. Třeba boj proti cizím výrobkům a cizincům. Dnes většinou na celoevropské úrovni odbory dokážou lobbovat za zákaz třeba dovozu levných čínských triček a bot, což zdůvodňují údajným čínským „ekonomickým dopingem“. Cly a přirážkami se sice zachrání pár pracovních míst, ale všichni zároveň přijdou o možnost kupovat levné zboží. Navíc se tak zakonzervuje neefektivní domácí výroba takového zboží, která stejně jednou zkrachuje. Odboráři také trvají na omezení imigrace. Ne že by to snad byli nějací rasisté či xenofobové, ale prostě si nepřejí více lidí na pracovním trhu. Když lidé nejsou, firmy většinou platí víc. O něco podobného se ale odbory snaží i tlakem na zvyšování podpor v nezaměstnanosti. Čím vyšší podpora, tím méně se lidem chce hledat novou práci, a když je k dispozici menší počet lidí, zvyšují se mzdy. Pochopitelně se tím navyšují i mzdy těch lidí, kteří už jsou zaměstnaní. Tedy také odborářů. Další metodou, jak snížit počet pracujících, je zavádění minimálních platů, za které také odboráři s oblibou lobbují. Když jsou státem [resp. STÁDEM BYROKRATŮ A (LÁ) ODBORÁŘŮ] nařízené minimální platy vyšší, než by byly na neregulovaném trhu, vzniká nezaměstnanost. Například za krize by firmy raději snížily platy a zaměstnávaly více lidí za nižší mzdu, ale nemohou. Existuje přece minimální mzda. Takže musí pár lidí vyhodit a nezaměstnanost roste. Stejně to funguje, když si odbory vyjednají výši platů, které pak platí pro firmu, nebo dokonce pro celé odvětví bez rozdílu. Nejenže firma, kde se to děje, jak dokázali ekonomové Assar Lindbeck a Dennis Snower v tak zvané insider-outsider teorii, pak přijímá méně nových zaměstnanců, ale navíc jich za krize více propouští. Když podnik nemá dost peněz na výplaty, za normálních okolností dává přednost snížení mezd. Má pak více pracovní síly, než kdyby lidi vyhodil. Jenže když odboráři trvají na určité výši mzdy a tu nechtějí snižovat, podnik musí propouštět. Paradoxní je, že zaměstnanci by raději přijali nižší mzdy a jistotu práce. Většina lidí se vyhýbá riziku, a protože si není jistá, kdo bude vyhozen, raději přijme nižší mzdu než možnost, že přijde o celý výdělek. Proč jdou odbory proti zájmům zaměstnanců? Za prvé, většinou zůstávají v podniku lidé, kteří tam pracují dlouho. Právě z nich se převážně rekrutují funkcionáři odborů. A za druhé, pokud nejde o obří propouštění, většina lidí v podniku zůstane. Nekoná se žádná divoká stávka a zemětřesení v odborové organizaci. Naopak. Právě tato většina, spokojená, že jí neklesl plat, pak opět volí staré šéfy odborů, kteří si pak mohou užívat svých funkcionářských výhod. Marek Hudema redaktor LN http://www.lidovky.cz/za-koho-bojuji-odbory-0tg-/ln_noviny.asp?c=A100308_000056_ln_noviny_sko&klic=235872&mes=100308_0 Komu slouží odbory? Tuto otázku jsem si naposledy položil zcela nedávno ve chvíli, kdy italští odborářští vyjednavači svými neúměrnými požadavky málem zmařili plán na záchranu alespoň části kdysi renomované letecké dopravní společnosti, včetně části pracovních míst. Není asi náhodou, že se tak stalo v zemi, kterou odboráři, ruku v ruce s politikou socialistických vlád, dovedli k rekordnímu veřejnému zadlužení, dnes již převyšujícímu roční HDP Itálie. Není náhodou, že se tak stalo v zemi, která „dohnala“ průměrnou mzdou Českou republiku. Ukazuje se, že sociální vymoženosti typu odstupného ve výši 12-24 měsíčních platů si dnes na Apeninském poloostrově vybírají svou krutou daň. A zaplatí ji všichni, těmi nejchudšími počínaje. Kvůli těm, kteří ještě funkci odborů při zastupování zájmů zaměstnanců věří, chci doufat, že většina výsledků odborářských jednání se zaměstnavateli, případně vládami, končí oním příslovečným „nula od nuly“. Osobně mi ale přijdou spíše kontraproduktivní a v důsledku pro lidi, závislé na podnikatelské aktivitě jiných, škodlivá. V této věci jde přece o ekonomický celek, přirovnatelný ke dvěma, případně vícerým spojeným nádobám. V jedné je vody víc, ve druhé méně. Něco se může po přelití poničit vodou, jiné po jejím odlití uschne. Příkladně si odboráři vymohou zvýšení mzdy. Zaměstnavatel jim ji vyplatí a sníží si takto daňový základ, částku, kterou odevzdává státu na společné výdaje. Někde může tato suma chybět. A dílčí navýšení výběru daně ze závislé činnosti ovlivní maximálně fungování měst a obcí. To odborářům nevadí. V té samé chvíli asi také nebude podnikatel přemýšlet nad alternativou zaměstnat další lidi, kteří se o práci ucházejí a jsou a v té chvíli i zůstávají zátěží pro sociální síť státu. Nezaměstnanost. To odborářům „solidárně“ a „nesobecky“ nevadí. Pokud se podnikatel rozhodne, kompenzovat růst mzdových nákladů zvýšením ceny výrobků nebo služeb, přispívá tím k inflaci. To odborářům kupodivu nevadí, jakkoli se růst cen dotýká i jich samých. Pokud má podnikatel smysly v pořádku, rozhlédne se po světě a zjistí, že existují oblasti s levnější pracovní silou, intenzivním ekonomickým růstem a v souvislosti s tím i rychle rostoucími trhy. Čína, Indie, Malajsie a další země. Tyto ekonomiky jednoznačně profitují z toho, co je leckdy s pejorativním nádechem nazýváno „kapitalismem 19. století“. Nebyl po podnikatel hloupý, aby neopustil oblast, kde trhy stagnují, v lepším případě ekonomika regionu dlouhodobě roste jen nepatrně a za cenu setrvalého zadlužování těch, co přijdou po nás, a kde pracovní síla je předražená? Co budou odboráři dělat pak? Namažou si tváře krémem a zacpou si uši? Zdá se, že někteří lídři českých odborů již ve světle informací o nelichotivém ekonomickém vývoji „Starého kontinentu“ poněkud prohlédli. Včetně těch, kteří se v předvolebním shonu stupidně podivovali nad tím, že mzdy rostou rychleji v soukromé sféře, oproti mzdám zaměstnanců státu. (Jak jinak by to asi mělo být, uvážíme-li, kdo na koho vydělává?) Otázka je, zda jsou odboráři vůbec schopni myslet realisticky, nesobecky a opravdu solidárně, ve skutečném významu toho pojmu při jeho obecné a neselektivní aplikaci. Mně osobně prakticky denně přesvědčují o tom, že nejsou. Jednou budou nejspíš překvapeni tou pomyslnou „přelitou vodou“…. Tomáš Homola České Budějovice http://reporter.denik.cz/CZ0311/%3Fstrana%3D26?strana=90