Ale hlouposti. "TO, CO VÁM STÁDO BYROKRATŮ DÁVA/LO, VÁM STEJNĚ PŘEDTÍM SEBRALO NA DANÍCH! TAKTO VÁM SICE MÉNĚ DÁ, AVŠAK TAKÉ MÉNĚ SEBERE NA DANÍCH, TAKŽE JEDINÉ, CO SE SNÍŽÍ, JE PŘEROZDĚLOVÁNÍ A BYROKRACIE" Nikoliv, stát nám méně dá, ale daně zůstanou stejné. "Proč má totiž obyčejný člověk platit ze svých daní studium budoucích boháčů?" Zavedení školného nijak nemění státní dotace školám. Takže daňový poplatník platí úplně stejně a studenti budou platit navíc.

"Zavedení školného nijak nemění státní dotace školám." A to právě také výše kritizuji, tj. nejen obhajuji školné, resp. obecně NEPOKŘIVENOU TVORBU CEN, ale zejména brojím proti dotacím veškerého druhu, které v součtu stejně zaplatí chudší bohatším! Viz také NESMYSLNOST MINIMÁLNÍ MZDY apod. K tomu srovnej/te více např. na Minimální mzda je také hezkou vlajkovou lodí levice, ovšem navýsost spornou. V první řadě je hloupost automaticky předpokládat, že člověk bude placený ve výši minimální mzdy a pokud se nebude tato mzda zvedat úředně, tak si takový člověk nevydělá víc. Někdy to samozřejmě platí. To je v situaci, kdy zaměstnanec nedokáže firmě přinést vyšší produkt než je jeho současná mzda. Pak ovšem ani minimální mzda nepomůže a jen zvyšuje nezaměstnanost. Zajímavé je, že v zemích jako Dánsko (vzor páně Špidly) nebo Švédsko (vzor veškeré levice) ani žádná minimální mzda neexistuje a přesto se bez ní obejdou. http://bohonek.blog.idnes.cz/c/138812/Odborovy-amaterismus.html Tržní mechanismus a intervence http://cs.wikipedia.org/wiki/Trh_%28ekonomie%29 Trh se ustaví vždy tam, kde jednotliví aktéři mohou svobodně sledovat svůj zájem, tedy všechny směny jsou pouze dobrovolné (k jednotlivé směně dojde tehdy, pokud jde pro obě strany výhodná) a tam, kde existují vlastnické tituly, práva disponovat s konkrétním majetkem. Splnění žádných dalších podmínek už není třeba. Po většinu historie autority do fungování trhu nějakou měrou zasahovaly, často i velice hrubě. Důsledkem každé takové intervence však je snížení užitku některých, kteří na trhu obchodují. Regulace cen například vede k přebytkům či nedostatkům zboží. Regulace podmínek, za kterých smí dojít ke směně, způsobuje, že někteří účastníci nebudou uspokojeni. Pokud třeba vláda zakáže půjčovat peníze na úrok od jisté meze výše, protože to označí za amorální lichvu, někteří lidé si nebudou moci půjčit peníze, které by potřebovali, odejdou s nepořízenou. Na trhu práce například minimální mzda způsobuje nezaměstnanost submarginálních pracujících, tedy takových, jejichž mezní produkt práce je nižší než předepsaná minimální mzda. Nikdo si je nemůže dovolit zaměstnávat, protože by jim byl nucen dát více, než kolik jejich práce skutečně stojí. Stejně jako regulace působí pro některé negativně i subvence. Všichni daňoví poplatníci jsou pak nuceni platit za produkci, kterou si ani nemusejí přát koupit. Konkurence je omezena. Podobně udělení výsadního privilegia, monopolu omezuje soutěž a zvyšuje ceny pro spotřebitele. + Škodná jménem minimální mzda Pryč s minimální mzdou Není mnoho těch, jejichž hrubá mzda by nedosahovala hranice 5700 Kč. Ale i kdyby tomu tak bylo, není zde pro existenci minimální mzdy žádné opodstatnění. Zvyšuje totiž nezaměstnanost, což je univerzální ekonomický zákon platný vždy a všude. Pro podniky je pracovní síla pouze jeden z výrobních faktorů. Je-li jeden faktor příliš drahý, nahradí se jiným. Při direktivně určené minimální příjmové hranici, tak podniky zaměstnávají méně pracovníků, než by tomu bylo v přirozené situaci a nahrazují je třeba stroji, jejichž provoz je levnější. Hodnota práce těchto lidí je jednoduše nižší než minimální mzda. Je pravděpodobné, že zaměstnanci by byli ochotni pracovat za nižší mzdu než představuje mzdové minimum. Zákon o minimální mzdě jim to však znemožňuje, roste míra nezaměstnanosti a dochází k čerpání prostředků daňových poplatníků na podpory v nezaměstnanosti. Minimální mzda v těchto případech jednoznačně škodí. Argumentem proti existenci minimální mzdy je ale i nesmyslnost její konstrukce. Minimální mzda je stejná pro celé území Čezké reblbLiky, ačkoli životní náklady jsou v různých částech státu odlišné, což je i problém životního minima ... http://aktualne.centrum.cz/finance/penize-a-investice/clanek.phtml?id=140085

Za koho bojují odbory 8. března 2010 PARADOXY Boj za různé výhody, jako jsou režijní jízdenky, vyšší platy a více volna, o to se snaží odbory. Neváhají hrozit, často dost nesmyslně, třeba stávkou, jako v posledních dnech. Odborářů je zhruba 20 procent zaměstnanců a přitom odbory tvrdí, že bojují za všechny zaměstnance a vlastně za všechny lidi, kteří nevlastní továrny nebo nejsou ve vrcholovém managementu. Opak je ale pravdou. Odbory ztěžují lidem hledání nové práce zvláště v době krize a všichni lidé na jejich vyjednané výhody přímo doplácejí. Jak je to možné? Vždyť v České republice neexistuje možnost, aby si odbory vynutily v nějaké firmě zaměstnávání pouze členů odborů, jak to fungovalo před několika desetiletími třeba v Anglii. Tam každý, kdo vstoupil do určité továrny, automaticky musel být členem odborů - a často se jím musel stát ještě předtím, než mu bylo vůbec místo nabídnuto. Odbory tak de facto rozhodovaly o tom, kdo dostane zaměstnání a kdo ne. Jenže i tam, kde tohle není možné, existují jiné, sice měkčí, ale stejně účinné metody, jak dosáhnout podobného efektu. Některé metody jsou průhledné. Třeba boj proti cizím výrobkům a cizincům. Dnes většinou na celoevropské úrovni odbory dokážou lobbovat za zákaz třeba dovozu levných čínských triček a bot, což zdůvodňují údajným čínským „ekonomickým dopingem“. Cly a přirážkami se sice zachrání pár pracovních míst, ale všichni zároveň přijdou o možnost kupovat levné zboží. Navíc se tak zakonzervuje neefektivní domácí výroba takového zboží, která stejně jednou zkrachuje. Odboráři také trvají na omezení imigrace. Ne že by to snad byli nějací rasisté či xenofobové, ale prostě si nepřejí více lidí na pracovním trhu. Když lidé nejsou, firmy většinou platí víc. O něco podobného se ale odbory snaží i tlakem na zvyšování podpor v nezaměstnanosti. Čím vyšší podpora, tím méně se lidem chce hledat novou práci, a když je k dispozici menší počet lidí, zvyšují se mzdy. Pochopitelně se tím navyšují i mzdy těch lidí, kteří už jsou zaměstnaní. Tedy také odborářů. Další metodou, jak snížit počet pracujících, je zavádění minimálních platů, za které také odboráři s oblibou lobbují. Když jsou státem [resp. STÁDEM BYROKRATŮ A (LÁ) ODBORÁŘŮ] nařízené minimální platy vyšší, než by byly na neregulovaném trhu, vzniká nezaměstnanost. Například za krize by firmy raději snížily platy a zaměstnávaly více lidí za nižší mzdu, ale nemohou. Existuje přece minimální mzda. Takže musí pár lidí vyhodit a nezaměstnanost roste. Stejně to funguje, když si odbory vyjednají výši platů, které pak platí pro firmu, nebo dokonce pro celé odvětví bez rozdílu. Nejenže firma, kde se to děje, jak dokázali ekonomové Assar Lindbeck a Dennis Snower v tak zvané insider-outsider teorii, pak přijímá méně nových zaměstnanců, ale navíc jich za krize více propouští. Když podnik nemá dost peněz na výplaty, za normálních okolností dává přednost snížení mezd. Má pak více pracovní síly, než kdyby lidi vyhodil. Jenže když odboráři trvají na určité výši mzdy a tu nechtějí snižovat, podnik musí propouštět. Paradoxní je, že zaměstnanci by raději přijali nižší mzdy a jistotu práce. Většina lidí se vyhýbá riziku, a protože si není jistá, kdo bude vyhozen, raději přijme nižší mzdu než možnost, že přijde o celý výdělek. Proč jdou odbory proti zájmům zaměstnanců? Za prvé, většinou zůstávají v podniku lidé, kteří tam pracují dlouho. Právě z nich se převážně rekrutují funkcionáři odborů. A za druhé, pokud nejde o obří propouštění, většina lidí v podniku zůstane. Nekoná se žádná divoká stávka a zemětřesení v odborové organizaci. Naopak. Právě tato většina, spokojená, že jí neklesl plat, pak opět volí staré šéfy odborů, kteří si pak mohou užívat svých funkcionářských výhod. Marek Hudema redaktor LN http://www.lidovky.cz/za-koho-bojuji-odbory-0tg-/ln_noviny.asp?c=A100308_000056_ln_noviny_sko&klic=235872&mes=100308_0 Komu slouží odbory? Tuto otázku jsem si naposledy položil zcela nedávno ve chvíli, kdy italští odborářští vyjednavači svými neúměrnými požadavky málem zmařili plán na záchranu alespoň části kdysi renomované letecké dopravní společnosti, včetně části pracovních míst. Není asi náhodou, že se tak stalo v zemi, kterou odboráři, ruku v ruce s politikou socialistických vlád, dovedli k rekordnímu veřejnému zadlužení, dnes již převyšujícímu roční HDP Itálie. Není náhodou, že se tak stalo v zemi, která „dohnala“ průměrnou mzdou Českou republiku. Ukazuje se, že sociální vymoženosti typu odstupného ve výši 12-24 měsíčních platů si dnes na Apeninském poloostrově vybírají svou krutou daň. A zaplatí ji všichni, těmi nejchudšími počínaje. Kvůli těm, kteří ještě funkci odborů při zastupování zájmů zaměstnanců věří, chci doufat, že většina výsledků odborářských jednání se zaměstnavateli, případně vládami, končí oním příslovečným „nula od nuly“. Osobně mi ale přijdou spíše kontraproduktivní a v důsledku pro lidi, závislé na podnikatelské aktivitě jiných, škodlivá. V této věci jde přece o ekonomický celek, přirovnatelný ke dvěma, případně vícerým spojeným nádobám. V jedné je vody víc, ve druhé méně. Něco se může po přelití poničit vodou, jiné po jejím odlití uschne. Příkladně si odboráři vymohou zvýšení mzdy. Zaměstnavatel jim ji vyplatí a sníží si takto daňový základ, částku, kterou odevzdává státu na společné výdaje. Někde může tato suma chybět. A dílčí navýšení výběru daně ze závislé činnosti ovlivní maximálně fungování měst a obcí. To odborářům nevadí. V té samé chvíli asi také nebude podnikatel přemýšlet nad alternativou zaměstnat další lidi, kteří se o práci ucházejí a jsou a v té chvíli i zůstávají zátěží pro sociální síť státu. Nezaměstnanost. To odborářům „solidárně“ a „nesobecky“ nevadí. Pokud se podnikatel rozhodne, kompenzovat růst mzdových nákladů zvýšením ceny výrobků nebo služeb, přispívá tím k inflaci. To odborářům kupodivu nevadí, jakkoli se růst cen dotýká i jich samých. Pokud má podnikatel smysly v pořádku, rozhlédne se po světě a zjistí, že existují oblasti s levnější pracovní silou, intenzivním ekonomickým růstem a v souvislosti s tím i rychle rostoucími trhy. Čína, Indie, Malajsie a další země. Tyto ekonomiky jednoznačně profitují z toho, co je leckdy s pejorativním nádechem nazýváno „kapitalismem 19. století“. Nebyl po podnikatel hloupý, aby neopustil oblast, kde trhy stagnují, v lepším případě ekonomika regionu dlouhodobě roste jen nepatrně a za cenu setrvalého zadlužování těch, co přijdou po nás, a kde pracovní síla je předražená? Co budou odboráři dělat pak? Namažou si tváře krémem a zacpou si uši? Zdá se, že někteří lídři českých odborů již ve světle informací o nelichotivém ekonomickém vývoji „Starého kontinentu“ poněkud prohlédli. Včetně těch, kteří se v předvolebním shonu stupidně podivovali nad tím, že mzdy rostou rychleji v soukromé sféře, oproti mzdám zaměstnanců státu. (Jak jinak by to asi mělo být, uvážíme-li, kdo na koho vydělává?) Otázka je, zda jsou odboráři vůbec schopni myslet realisticky, nesobecky a opravdu solidárně, ve skutečném významu toho pojmu při jeho obecné a neselektivní aplikaci. Mně osobně prakticky denně přesvědčují o tom, že nejsou. Jednou budou nejspíš překvapeni tou pomyslnou „přelitou vodou“…. Tomáš Homola České Budějovice http://reporter.denik.cz/CZ0311/%3Fstrana%3D26?strana=90

Aha, takže podle vás, když stát někde poplatníkům na daních vezme a jinde jim kus vrátí, tak je to v pořádku? V současnosti to ale funguje tak, že jim (nám) vezme a zadluží se (nás) na to, aby mohl něco vrátit. To vidím, že je primárně špatně.

Vás ovšem za vaše chování můžou zavřít, na to nezapomeňte :-) Danit se hodlá od počátku roku 2010, takže zpětně, i když jen 1 rok. Ať žije čest a blaho vlasti!

No ne! Budou danit až vyúčtování ...