Již v roce 2009 podal pan ministr Kalousek návrh na zrušení stavebního spoření, ale nepodařilo se jej prosadit. Výše státního příspěvku se přesto snižuje. A do budoucna se spřádají různé plány např. ohledně zákazu používat státní podporu na jiné než stavební účely (tzv. účelovost) či otevření trhu stavebního spoření i klasickým bankám. Jsou návrhy ministerstva financí na škodu občanům české republiky? Či jde o rozumný krok jak zastavit zbytečné vyhazování peněz ze státní pokladny?
Debata o stavebním spoření se strhla hlavně v roce 2011, kdy Ústavní soud rozhodnul o zrušení zpětně účinných zákonů, které by měly za následek snížení státní podpory stavebního spoření vyplácené za předchozí rok. Mnoho ekonomů si myslí, že by se státní podpora měla úplně zrušit.
Velmi hezky se vyjádřil ekonom Aleš Tůma na serveru Peníze.cz: „Kdyby stát své ovečky dnes a denně tolik nevysával, nebylo by nutné, aby jim potom okatě dával zpátky pár stovek ročně na spoření.“
Částky, které na stavební spoření stát každý rok přispívá, jdou samozřejmě ze státního rozpočtu, jehož nejdůležitějším příjmem jsou daně. Tyto peníze daňových poplatníků tedy putují do státní kasy, aby jim je poté mohl stát vrátit, pokud se budou obtěžovat založit si stavební spoření a ukládat si na něj optimální částku. A právě proti tomuto faktu se značný počet lidí bouří.
Státní podpora by jistě nebyla takový kontroverzním tématem, pokud by státní rozpočet byl vyrovnaný, ale to v současné době bohužel není. V roce 2011 byla reálně vyplacena státní podpora v celkové výši 10,729 mld. Kč. Oproti tomu deficit státního rozpočtu v témže roce dosáhl výše 142,77 mld. Kč. Vyplacená podpora tedy v loňském roce tvořila přibližně 7,5 % deficitu státního rozpočtu, což není vůbec zanedbatelná částka. A proč bychom se vlastně měli ještě více zadlužovat, když k tomu není pořádný důvod?
REKLAMA
Je ale také třeba podotknout, že zrušení státní podpory by s sebou nejspíše neslo nemalé problémy. Stát začal tuto věc podporovat a garantoval účastníkům stavebního spoření určité podmínky. Právě kvůli nim je tento produkt natolik rozšířen. Změna těchto podmínek tedy je něco, co by se neobešlo bez odporu. Jak řekl ekonom Pavel Kohout: „Systém stavebních spořitelen existuje, je řadu let zaveden a náhlé rušení podpor by znamenalo zásadní změnu podnikatelského prostředí, což je krok napadnutelný soudem nebo arbitráží.“
Přes všechny debaty a provedené či dále plánované změny se ale ukazuje, že lidé o stavební spoření stále mají zájem a uzavírají nové a nové smlouvy. Ale pokud ministerstvo financí neobrátí svoji politiku o 180°, je jen otázkou času, za jak dlouho vláda spoření buď úplně zakáže (i přes všechna rizika s tím spojená), či prostě přijde bod zlomu, kdy jeho výhody sníží natolik, že už nebude pro lidi tolik atraktivní, nebudou podepisovat nové smlouvy a začnou vypovídat ty staré. A pak už samotné zrušení tohoto produktu nebude prakticky nikomu vadit. A myslím, že k druhé variantě už máme velice blízko nyní.
