Nákupům „na sekeru“ odzvonilo

Zákon o spotřebitelském úvěru platný od prosince loňského roku měl především vymýtit lichváře a nepoctivé poskytovatele úvěru. Jednou ze základních povinností poskytovatelů úvěrů je totiž licence od České národní banky (ČNB) a vlastní kapitál v minimální výši 20 milionů korun.
Podmínky licence však nesplní (nebo splnit nechce) každý a z šedesátitisícové armády poskytovatelů úvěrů tak zbyla pouhá stovka. Podle statistik ČNB zatím o licenci požádalo 106 poskytovatelů spotřebitelského úvěru.
Společnosti, které o licenci požádaly do konce letošního února, se nachází v tzv. přechodném období, během kterého mohou půjčovat do doby, než centrální banka o jejich žádosti rozhodne. Poskytovatelé, kteří o licenci zažádali až po 1. březnu, nesmí úvěry poskytovat, dokud o jejich žádosti ČNB nerozhodne. Na rozhodnutí má ČNB ze zákona 15 měsíců.
Úplně vyčistit trh od lichvářů se ale ČNB zřejmě nepovede. Některé společnosti se stáhnou mimo dosah ČNB a budou na trhu působit neoficiálně v šedé zóně. Centrální banka přesto doufá, že se zvýší transparentnost a přehlednost trhu a výrazně se posílí práva spotřebitele. Zákon má ale i jiný předem zřejmě nezamýšlený efekt.

Na sekeru bez sekery

Český zákonodárce totiž rozšířil působnost zákona oproti evropským požadavkům. Evropská směrnice neměla například problém s tzv. „nákupem na sekeru“. „Definice spotřebitelského úvěru je velmi široká, aby se lichváři neschovávali za žádné výjimky,“ říká Miloš Borovička, právník spotřebitelské organizace dTest, a vysvětluje: „Spotřebitelským úvěrem je tak každá odložená platba poskytnutá spotřebiteli. Běžná praxe, kdy si prodavači v konzumu píší útratu, kterou zákazník vyrovná, když mu přijde výplata, tam zřejmě spadá rovněž.“
Úskalí je hned několik. Poskytovatelé spotřebitelských úvěrů musí ze zákona splnit řadu povinností. Kromě písemné formy smlouvy má poskytovatel například rozsáhlé informační povinnosti před uzavřením smlouvy, ve smlouvě samotné či v průběhu trvání spotřebitelského úvěru. „Při nákupu na dluh by asi nikdo něco podobného nevyžadoval, i přes rozpor se zákonem by i ústní smlouva byla platná,“ říká Miloš Borovička.
„Neplatnost by se ale dala dovodit z absence ověření schopnosti spotřebitele splácet,“ dodává Miloš Borovička. Novou povinností poskytovatelů je totiž i dostatečné prověření bonity žadatele o úvěr, v opačném případě smlouva pozbývá platnosti. I na tomto poli má však například vesnický obchodník určitý náskok před úvěrovými společnostmi či bankami, protože často zná finanční poměry svého zákazníka lépe.

Kámen úrazu je licence

Nesplnění dalších povinností však může mít pro obchodníka mnohem závažnější důsledky. „Kdo poskytuje spotřebitelské úvěry bez patřičné licence, kterou nová právní úprava vyžaduje, podniká v úseku spotřebitelských úvěrů neoprávněně, za což může být sankcionován pokutou až do výše 20 milionů korun, při větším rozsahu by se jednalo o trestný čin,“ říká Miloš Borovička a dodává: „Neočekáváme, že by se Česká národní banka vydala kontrolovat malé obchody, jestli náhodou nedávají na dluh, ale na podnět musí dozorový orgán reagovat z úřední povinnosti.“
Obchodník tak může za svou laskavost draze zaplatit, pokud ho například udá zákazník, který pro svou nespolehlivost na úvěr nikde jinde nedosáhne. „Nezbývá než doufat, že zákon nebude v praxi vykládán tak tvrdě,“ dodává Miloš Borovička.