16. 12. 2019
Češi raději bydlí ve vlastním
Podle Eurostatu patří Česká republika k zemím, kde lidé častěji bydlí ve vlastním než v nájmu. Do kategorie „vlastník“ v tuzemsku patří 78,5 % domácností, což je údaj, který řadí Čechy na 11. místo z evropské osmadvacítky. Na špičce je Rumunsko s 96% podílem. Struktura bydlení se liší i v rámci ČR. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) je specifickou oblastí hlavní město, kde v roce 2018 evidoval nadprůměrný podíl nájemního bydlení (31,3 %). Ve srovnání například s hlavními městy Německa či Rakouska jde ale o pořád nízké číslo.
„Situace v západních metropolích je jiná než v Praze. Podle našich údajů bydlí v nájmu v Berlíně zhruba 85 % a ve Vídni lehce přes tři čtvrtiny všech domácností,“ porovnává Andreas von Schlik z realitní kanceláře Engel&Völkers. Důvodem je odlišný historický vývoj jednotlivých regionů. „Země s vysokým podílem obyvatelstva ve venkovských oblastech patří mezi ty, kde velká část domácností bydlí ve vlastním. To je případ Rumunska, Slovenska, Litvy, Polska či Estonska, kde podíl obyvatelstva ve venkovských oblastech překračuje 40 %,“ vysvětluje Karolína Zábojníková, vedoucí oddělení svobodných analýz ČSÚ s tím, že v případě Česka i dalších středo a východoevropských zemí je nutné brát v úvahu i transformační vývoj po roce 1990.
„Mnoho dnešních vlastníků získalo nemovitost během porevoluční privatizace, kdy se města zbavovala bytového fondu a nájemníkům nabízela předkupní právo. Noví majitelé tak mohli získat byt za velmi nízkou cenu. Naopak v Německu a v Rakousku tradičně převládá nájemní bydlení, které vlastní sama města,“ dodává. Místem s největším podílem nájemního bydlení v ČR (31,3 %) je Praha, nejmenší podíl je na Vysočině 8,3 %. V hlavním městě bydlení ve vlastním domě či bytě v roce 2018 využívalo 55,9 % domácností, v družstevním bytě zde bydlelo 9,3 % domácností a zbytek připadal na bydlení u příbuzných či jiné způsoby.
I zapeklité problémy spoluvlastnictví mají řešení
Zmíněné restituce v uplynulých třiceti letech mají za následek vznik specifického případu, kterým je spoluvlastnictví. Kromě přímého vrácení majetku jsou důvodem jeho vzniku i dědická řízení, kdy původní majitelé rozdělují majetek mezi potomky. Specifickou formou spoluvlastnictví je také společné jmění manželů. „Často se u klientů setkáváme s tím, že spoluvlastnictví chápou spíše jako problém, ne vždy to tak ale musí být. Je jasné, že pokud má nemovitost jednoho majitele, je logicky vždy snadnější s ní nakládat, než když je třeba domluvit se s dalšími majiteli,“ popisuje Andreas von Schlik. „Vždy ale platí, že pokud se spoluvlastníci dokáží domluvit, vydělají na tom všichni. V naší praxi se s takovými případy setkáváme docela běžně,“ dodává. Podle aktuálních statistik Engel&Völkers má v Praze bezmála polovina nemovitostí jednoho majitele (46 %), 38 procent má dva a více majitelů a zbylých 16 % nemovitostí jsou rozprodané na samostatné jednotky. Řešením eventuálních problémů se spoluvlastníky může být například dělba společného majetku.
Dům je možné rozdělit na jednotlivé bytové jednotky a každý může dál hospodařit se svým dílem, jak uzná za vhodné. Časově i finančně méně náročným způsobem je zvolit dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti. „Pokud je situace mezi spoluvlastníky jakkoli bezvýchodná, vždy je možnost celý majetek prodat. Naše doporučení je v tom případě vždy se snažit jej prodat jako celek. Logicky je jednodušší najít kupce a také je možné stanovit vyšší kupní cenu,“ doplňuje Andreas von Schlik.
Tisková zpráva Engel&Völkers
