Finanční krize má svůj dozvuk. Na jejím počátku stály podřadné (subprime) hypotéky a na ně navázané deriváty těmito hypotékami podložené. Na jejím konci šest let recese a stagnace, odhalení předluženosti a neudržitelnosti evropského socialismu a krach Řecka. A zatímco Evropa se v potížích stále plácá a neví, jak z nich ven, Spojené státy již na krizi vydělávají.
Americký přístup oproti evropskému je v souvislosti s prošlou krizí zcela odlišný. Zatímco Evropa pouze pumpovala do problematických společností a bank peníze, Amerika za státní garance a levnou likviditu požadovala akcie. A ty po překlenutí krize se ziskem prodala. U toho ale neskončilo.
V poslední době se vrhly americké soudy do sporů s bankami, které prodávaly hypoteční deriváty. Prý je prodávaly špatně – s nedostatečnými informacemi a jako naprosto bezpečné. Postupně se spory uzavírají dohodami, které znamenají přínos do amerického rozpočtu v řádu desítek miliard dolarů.
Amerika na to jde chytře. Kdyby vyměřila sankce dříve, nedostala by ani dolar. Banky by miliardové dodatečné náklady neunesly, ale dostaly by se do ještě větších potíží. Stát by je musel nechat padnout, nebo draze zachraňovat. Soudy se ale na sankcích dohadují až nyní, kdy jsou americké banky zdravé a nějakou tu miliardu si mohou ze zisku ukrojit.
Jistě, na ceně akcií se dohody o vyrovnání za špatný prodej hypotečních produktů projeví. Jenže to je až v době, kdy americký stát již své akcie, které dostal výměnou za záchranné balíčky, prodal. Současní akcionáři se musí se ztrátou smířit…
REKLAMA
V minulém týdnu soudní rozhodnutí o narovnání obdržela zatím poslední banka. Bank of America (BofA) zaplatí za prodej hypotečních cenných papírů v letech 2007 až 2008 její divizí Countrywide 1,27 mld. USD. Kuriózní je, že Bank of America koupila Countrywide v roce 2008 v době, kdy již problematické hypoteční deriváty neprodávala. Na druhou stranu může být banka ještě ráda – americká vláda původně požadovala odškodnění 2,1 mld. USD.
Krátce předtím se objevily zprávy o blížící se dohodě mezi Citigroup a americkými úřady o narovnání za chybné informace poskytované zákazníkům při prodeji cenných papírů postavených na amerických hypotékách před rokem 2008. Citigroup by měla v rámci narovnání zaplatit 7 mld. USD. Té se v rámci dohadování podařilo ušetřit 3 mld. USD. Původní požadavek náhrady za hypoteční deriváty a jejich prodej činil 10 mld. USD.
Bank of America ovšem neplatila pouze za svou divizi Countrywide. Mnohem dražší pro ni byly její vlastní hypoteční obchody. Za ty se v březnu tohoto roku uvolila zaplatit odškodnění ve výši 9,3 mld. USD. I tak ji ale Countrywide přišel dráž. V roce 2008 ji banka koupila za 2,5 mld. USD, ovšem následoval odpis majetku a náklady na právníky v řádu desítek miliard korun. Narovnání z minulého týdne ve výši 1,27 mld. USD je pouze třešničkou na otrávené investici. Proti ní se navíc Bank of America pravděpodobně odvolá.
Již v listopadu loňského roku se americké úřady dohodly na narovnání ve stejné věci s JPMorgan. Ta zaplatí rovných 13 mld. USD. Jednalo se o největší požadovanou (a pravděpodobně již i zaplacenou) náhradu v souvislosti s hypoteční krizí a následnou finanční krizí.
REKLAMA
V hledáčku amerického ministerstva spravedlnosti je celkem přibližně osm bank. Současné výše narovnání v desítkách miliard amerických dolarů tak nemusí být zdaleka konečné.
Jak hypoteční deriváty fungovaly
Princip hypotečních derivátů je poměrně jednoduchý, byť jejich konstrukce byla komplikovaná a neprůhledná.
Banka má určitý objem finančních prostředků, které může půjčit věřitelům. Ty půjčí klientům v podobě hypoték se zástavou nemovitosti – a peníze dojdou. Jenže banka má portfolio hypotečních klientů, kteří vlastní domy zastavené ve prospěch banky. To má určitou hodnotu.
Portfolio hypotečních klientů s jejich hypotékami a zástavami banka zabalí do úhledného balíčku, kterému nechá přidělit investiční rating – ohodnocení rizika, které bylo považováno za velmi nízké. Vždyť je to celé zajištěné nemovitostmi a „cena nemovitostí jen roste“. Tento balíček nabídla na trhu jiným bankám jako výhodný investiční produkt a prodala ho. Samozřejmě tak, že z úroků z hypoték obdržela více, než kolik platila za úhledně zabalený derivát. I tak se ale finančním investorům jeho pořízení vyplatilo.
Peníze inkasované z prodeje hypotečního derivátu půjčila opět klientům v podobě hypoték se zástavou nemovitosti. Když peníze došly… máme tu výborné finanční perpetuum mobile navíc podporované americkou vládou, která v té době prosazovala program ve stylu „nový dům do každé sociální rodiny“.
Vše fungovalo dobře, dokud nezačaly růst úrokové sazby. Lidé z nižších příjmových skupin, přibalení do hypotečních balíčků, začali mít vážné problémy se splácením svých závazků. Navíc – šok – ceny domů nemusí jen růst. Na americkém realitním trhu se objevilo množství domů v exekucích, které nikdo nechtěl kupovat.
S potížemi s hypotékami a realizací zástav nemovitostí začaly padat i hypoteční certifikáty. Gongem oznamujícím zahájení finanční krize byl pád investiční banky Lehman Brothers, tehdy největší investiční banky, kterou ani přes její velikost americká vláda nepodpořila. Nastala panika…
