EUR 25.110

USD 23.724

REPO sazba ČNB 4.0 %

Inflace 2.8 %

EUR 25.110

USD 23.724

Text: Radovan Novotný

16. 11. 2012

3 komentáře

Socialistické řešení bytové otázky: dekrety vyvoleným, úvěry pracujícím

 


 

Socialistickou alternativou se stalo bydlení v „družstevním“. Zájemce o bydlení v „družstevním“ musel splnit nějakou tu brigádu, složit akontaci a splácet úvěr v rámci měsíčního nájemného.

Leninův a Engelsův pohled na řešení bytové otázky

Politický ekonom Bedřich Engels (1820 – 1895) si jednou povzdechl, že bytová otázka se řeší postupným hospodářským vyrovnáváním poptávky a nabídky, i když existuje lepší přístup. Komunistický politik a revolucionář Vladimír I. Lenin (1870– 1924) se v souvislosti s bytovou otázkou ve svých spisech z roku 1917 odvolává na Engelse a píše: „Již dnes je ve větších městech dost obytných budov, aby mohlo být při jejich racionálním využití ihned odpomoženo každé skutečné bytové nouzi. To je ovšem možné jen vyvlastněním dnešních majitelů, po případě tím, že se do jejich domů nastěhují dělníci bez přístřeší nebo dělníci, kteří dosud bydlí v přeplněných bytech. Jakmile proletariát dobude politické moci, bude takovéto opatření, diktované veřejným zájmem, tak lehce proveditelné, jako jsou pro dnešní stát jiná vyvlastňovací nebo ubytovací opatření.“ Bytovou otázku bude podle Lenina lépe řešit sociální revoluce.

Leninem plánované řešení mělo spočívat ve vyvlastňování a zabírání bytů, mělo stačit formální nařízení zabrání bytů či vyvlastnění domů. Lenin ale upozorňoval na skutečnost, že pokud „lid fakticky převezme všechny pracovní nástroje do vlastnictví, nevylučuje (se) nikterak zachování nájmu a pronájmu.“ Ve vazbě na nutnost vybírání nájemné Lenin napsal: „Engels se vyjadřuje krajně obezřele a říká, že proletářský stát bude rozdávat byty sotva bezplatně, alespoň v přechodné době. Pronájem bytů, patřících veškerému lidu, jednotlivým rodinám za nájemné předpokládá také, že toto nájemné bude vybíráno, že zde bude určitá kontrola, že byty budou rozdělovány podle určité normy.“

Z Leninových spisů dodejme poznámku, že revoluční vládě by stačilo, „kdyby hned v prvním týdnu, kdy se utvořila, nadekretovala (předepsala, nařídila), aby byla uskutečněna nejdůležitější kontrolní opatření, kdyby stanovila těžké, citelné tresty pro kapitalisty, kteří by se kontrole podvodně vyhýbali, a kdyby vyzvala obyvatelstvo, aby samo dozíralo na kapitalisty (…)“.

Pořadníky, dekrety, nadměrné metry a černý trh

Československo se socialistického řešení bytové otázky po roce 1948 opravdu dočkalo. Ve veřejném sektoru bytového hospodářství nebylo možné počítat se ziskem, univerzálním vlastníkem bytového fondu se stal stát. Institut soukromého vlastnictví byl zrušen, činžovní doby byly jako kapitál umožňující vykořisťování a vytváření zisku spravovány v rámci kolektivního vlastnictví. A tak dnes jedna majitelka zděděného domu může vzpomínat: „Náš dům postavila má prababička a já v něm od dětství v jednom ze tří bytů bydlela.“ Do zbývajících dvou bytů jim režim nuceně nastěhoval nájemníky a nadiktoval podmínky správy a fungování. Podobně ten, kdo měl byt s nadměrnými metry, dostal podnájemníka anebo musel platit zvýšenou činži.

REKLAMA

Užívání bytu bylo politicky vymezeno sociálním nárokem občana vůči státu a bytový fond byl ve státním a kolektivním vlastnictví. Jednotlivci nebo rodiny, kteří bytový fond využívali, získávaly právo na „trvalé užívání bytu“, pořadník byl například sestavován podle zákona 41/1964 Sb. o hospodaření s byty (Obr. 1). Realita byla ovšem poněkud jiná, k dekretu na byt se mnohdy dostávali přednostně ti „vyvolení“, o čem svědčí vzpomínka dobového člena bytové komise Františka Nerada: „Zažil jsem tehdy na radnici příhodu: Na stůl mi byl položen dekret na byt, abych to podepsal. Prohlásil jsem, že ten člověk nebyl ani v pořadníku a dostalo se mi odpovědi, že mě to nemusí zajímat. Nepodepsal jsem tehdy, ale byt byl stejně přidělen.“

Jednou získaná užívací práva ke „státnímu“ bytu přináležela rodinám a jako „náš“ byt byl chápán námi obývaný a obhospodařovaný byt. Renovace uvnitř bytu často proběhly za vlastní peníze a vlastní prací, nejednou bez povolení. Většině bylo jedno, jak dům jako celek vypadá a co s ním bude – „je to přece všech, tak ať se postarají.“

Nepružnost plánovaného hospodářství začaly řešit neformální instituce a černý trh, na kterém se obchodovalo s uživatelskými právy k bytům. Kdo už nějakým způsobem užívací právo v podobě dekretu získal, bylo důležité toto časově neomezené právo „držet a nepustit“. Byt bylo nutné udržet za každou cenu v rámci rodiny nebo sociální sítě známých do chvíle, kdy ho bude někdo skutečně potřebovat. Zásadní pro zvládnutí situace bylo ve správnou dobu do bytu napsat správnou osobu nebo provést tu správnou směnu. „Státní“ byt nebylo možné si koupit, šlo jen získat dekret jako právo k užívání – na černo ho koupit, směnit nebo jinak získat.

Obr. 1: Zákon 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, naléhavost bytové potřeby a pořadník
socialisticke-bydleni-01

REKLAMA

Družstevní vlastnictví a stavební bytová družstva 

V počátcích socialismu existovala jen státní bytová výstavba, ale postupem času se ukázalo, že centrálně plánovaná účelná správa a finanční služba není žádoucím způsobem funkční a pružná. Proto vznikla socialistická instituce stavebních bytových družstev (SBD), opírající se o „zapojení nejširších mas pracujících“.

Zákon 27/1959 Sb. o družstevní bytové výstavbě vytvořil podmínky k rozvoji a růstu stavebních bytových družstev občanů a pracovníků. V bytových družstvech se sdružovali lidé, kteří „budovali“ společnými prostředky a společnou prací. Byla tu úvěrová podpora státu a možnost přispět k získání vlastního bydlení svépomocí při výstavbě nebo splněním brigádnických hodin, kupříkladu v panelárně nebo na staveništi.

Byty v domech družstva byly vyňaty z přidělovacího práva národních výborů, družstvo nemohlo zrušit nájemní poměr se členem družstva, pokud trvalo jeho členství. Vždy jeden z dědiců měl nárok, aby byl přijat na místo zemřelého člena.

Bydlení v „družstevním“ bylo ovšem v porovnání s bydlením ve „státním“ nákladnější – člen družstva vkládal akontaci a v měsíčním nájmu splácel anuitní splátku úvěru. Dobová vzpomínka může znít takto: „V družstevním bytě 3+1 jsem v roce 1989 platil nájem bez inkasa 730 Kč, ale ve vedlejším domě, postaveném současně, byly stejné byty, ale státní s nájmem 380 Kč bez inkasa.“

Obr. 2: Zákon 27/1959 Sb. o družstevní bytové výstavbě, zapojení mas pracujících a nová bytová výstavba
socialisticke-bydleni-02

Loading

Vstoupit do diskuze 3 komentáře

Vývoj Swiss Life Hypoindexu

%5.22 Aktuální výše Swiss Life Hypoindexu

6.05%

6.01%

6.02%

5.96%

5.6%

5.62%

5.57%

5.52%

5.51%

5.49%

5.42%

5.38%

5.34%

5.32%

5.22%
Historie vývoje

 

 


Související články

Analýza: Bydlení v Praze je nejméně dostupné z celé střední Evropy

Poptávka po nových bytech v Praze se letos meziročně téměř zdvojnásobila. Nabídka ale zvýšený zájem nestíhá pokrýt, a to i přesto, že podle nejnovější analýzy Central Group počet bytů, které investoři v metropoli připravují, narostl již na téměř 150 tisíc. Kvůli pomalému povolování se je ale nedaří v dostatečném počtu uvádět na trh. V důsledku […]

Text: redakce hypoindex.cz

Foto: Shutterstock

05. 12. 2024

Nájmy rostou rychleji než inflace. Co řeší inflační doložka ve smlouvě?

Míra inflace od 2. čtvrtletí 2023 obecně klesá, ale z pohledu nájemného bydlení je situace trochu jiná. Ceny za nájem bytu podle Českého statistického úřadu celorepublikově meziročně vzrostly o 6,2 % a trend posledních let potvrzují i data UlovDomov.cz. I proto se v nájemních smlouvách stále častěji objevuje inflační doložka, která majitelům nemovitostí přidává na […]

Text: redakce hypoindex.cz

Foto: Shutterstock

03. 12. 2024

Zbavit se problémového nájemníka je snazší. Nejvyšší soud přehodnotil své rozhodnutí

Vystěhovat problémového nájemníka, který přestane platit, je v Česku často běh na hodně dlouhou trať. Přes nejrůznější odvolání a zdržování se celý proces může hodně dlouho protáhnout. Existuje případ z jednoho okresního města, kdy se majitel bytu zbavil nežádoucího nájemníka až po více než čtyřech letech od doby, co v rozporu s nájemní smlouvou přestal platit. Jen na nezaplaceném […]

Text: redakce hypoindex.cz

Foto: Shutterstock

02. 12. 2024


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • jlG

    28 května, 2014

    Podle obrázků zde: Když Socialismus znamená panelák, znamená Kapitalismus bezdomovec?

    Odpovědět

  • Eman

    29 srpna, 2014

    Na to jste přišel jak? Vždyť paneláky se stavěly i v kapitalismu a bezdomovci byli i v socialismu – i když „ubytovaní“ v kriminálech a blázincích, aby nedělali socialistickému zřízení ostudu .

    Odpovědět

  • Filip

    13 července, 2021

    Neexistuje společnost, ve které by nebyli bezdomovci, neexistuje společnost, ve které by nebyli nezaměstnaní. To jen tak, jako, pro ouplnost. Společnost se pak presentuje vztahem k bezdomovcům, či např. nezaměstnaným. Ale k věci:
    Socialistické Československo mělo dáno zákonem nájemné ve státních bytech Kčs 2.50 za čtvereční metr od roku 1964; úprava této ceny do konce lidově demokratického zřízení neproběhla. V roce 1964 byla průměrná mzda cca Kčs 1,400.00, v roce 1989 cca Kčs 3,200.00 (nechtělo se mi to specialis hledat, kdo chce, může si tu částku najít na korunu přesně).
    Pomineme-li krádež soukromého vlastnictví, zvanou znárodněním, tak nájemné nepostačovalo ani na kryti provozních nákladů nájemního bydlení, ne tak na nějakou modernisaci bytových jednotek a společého příslušenství. Pročež ještě ku konci sedmdesátých let byla cca 1/10 bytů v Žižkově bez tekoucí vody.
    Anžto výstavba byla centrálně plánována, a hrubě státem dotována, prováděla se v drtivé většině případů výstavbou na zelené louce, assanací starých bytových domů, vytvořením nové zástavby na assanovaném území. Prosím, jsou situace, kdy je toto nejracionálnější řešení, ovšem takových situací je skutečně minimum. Pomineme-li takové „drobnosti“, jako je nějaké pouto lidí k domu, v kterém strávili celý život, komunitní život v té ulici, domě čtvrti, atp., tak takový humpolácký, křupanský, přístup je bohapustým plýtváním vším, penězi, prací, zdroji. Vlastně to perfektně charakterisuje mysterium té doby: byty byly státní, ergo všech, ergo se o ně staral nikdo, a podle toho vypadaly. Stát postavil nové byty, které byly opět státní, ergo všech, ergo se o ně staral nikdo, a kdyby tento systém zůstal, opakovalo by se to – v nějaké dvacetileté, třicetileté, periodě permanentně dokolečka dokola.
    Kolik je dneska panelových bytů, které mají původní bytové jádro, původní okna, původní dveře, kolik panelových domů je nezateplených, kolik panelových domů nemá novou střechu, atp.? Nic z toho by se v lidově demokratickém zřízení nedočkaly.
    Problém, a výhoda zároveň, socialistického Československa bylo, že si takový přístup mohl ekonomicky dovolit. Ekonomika ČSSR byla neskutečně robustní, dokonce tak robustní, že tím škodila, např. na lidských zrdojích, či životním prostředí. Proto si strana a vláda mohla dovolit takový přístup.
    Buď jak buď, kdybychom zůstali „ostrovem svobody“ uprostřed Evropy, tj. kdyby u nás neproběhla změna orientace politiky z lidově demokratického tábora na tábor kapitalisticko imperialistický, tak bychom mohli hledat spojence tak u KLDR, Kuby či lidového Vietnamu. KLDR a Vietnam jsou rozvojové státy, Kuba je (stejně, jako byla Titova Yugoslavia) svým způsobem zázrak, ovšem s ohledem na tu skutečnost, že bychom čelili podobným sankcím, jako Kuba, by nám zázračnost kubánského systému poněkud nepomohla. Už v 80. letech ekonomiky všech zemí lidově demokratického bloku stagnovaly, či upadaly, holt, žádný strom neroste do nebe. Pokud bychom zůstali pod vládou KSČ, stěží lze očekávat nějaké zásadní změny.
    Ano, soudruh Jakeš hovořil o určité liberalisaci ekonomiky (plně v souladu s Gorbačovovými thesis o přestavbě a novém myšlení), ta by jistě proběhla, nicméně nelze důvodně očekávat, že by najednou ÚV KSČ změnilo přístup k otázce bytového fondu. Takhle to prostě nikdy nebylo, není a nebude. Jakmile bychom ztratili dodavatelsko odběratelské vztahy na úrovni RVHP, naše robustní ekonomika by se, a asi docela rychle, zhroutila, jako domeček z karet. ČSSR byl průmyslový, nikoli postprůmyslový, stát a gro ekonomiky leželo na těžkém průmyslu, nikoli na službách, který dotoval všecko ostatní. Dotované bylo bydlení, dotované byly ceny základních potravin, dotována byla veřejná doprava, průmysl tahal universální zdravotní službu etc. etc. Zdravotní služba by přestala být universální (když ne officiálně, tak fakticky rozhodně), ceny potravin by se zreálnily (byli jsme téměř samostatní, takže potraviny byly dražší, taky nebyl ten konkurenční tlak na párky bez masa a salámy z drůbežího separátu, či kuřata se stehnama a prsama, jako reservní Arnold, za nula nula prd), a pokud by se mělo bydlení alespoň udržet na standardu 80. let, musely by zreálnit i ceny nájmů. Nebo by se nezreálnily, ovšem státní moloch, který by už dávno nebyl molochem, by dávno nechrlil nové byty, respektive nové byty by tvořil, v řádu jednotek až desítek ročně. A, kdo se vyznáte trochu ve stavebnictví, představte si panelák z roku 1985, s původním vším, včetně těch komunálních prádelen, a včetně toho – drahého – ústředního vytápění vlastní kotelnou (či komunální kotelnou pro více paneláků), dneska. To nechceš!

    Odpovědět