Vyšší daň z nemovitosti poškodí hlavně důchodce a mladé rodiny bez vlastního bytu
Minulý týden vypršel termín pro řádné uhrazení daně z nemovitosti, která letos řadu domácností nepříjemně zaskočila. I když se v průměru zvedá o osmdesát procent, v důsledku loni schváleného konsolidačního balíčku, řada domácností se musí smířit i s jejím vícenásobným nárůstem. Najdou se i tací, kteří loni platili zhruba tisícovku ročně, ale letos už na dani odvedou přibližně čtyři tisíce.
Někteří politici vládní pětikoalice si dokonce pohrávali s myšlenkou, že by se průměrně mohla zvýšit na dvojnásobek loňské úrovně. Česko by i tak patřilo mezi ty země OECD, které nemovitosti zdaňují vůbec nejméně. Loni výnos ze zdanění nemovitostí odpovídal v ČR zhruba 0,5 procenta celkového daňového inkasa, přičemž nižší podíl měly v EU pouze Rakousko, Lucembursko a Malta. Deset miliard navíc, které navýšení daně českým veřejným rozpočtům přinese, stále značí, že i letos výnos zůstane pod průměrem EU, jenž odpovídá třem procentům celkového daňového inkasa.
Výnos nemovitostní daně sice půjde do příslušné obecní, nikoli státní kasy, nicméně stát za zhruba tutéž sumu obcím sníží příjem v rámci rozpočtového určení daní. Obce tedy zůstanou zhruba na svém, reálně si na zvýšení nemovitostní daně polepší pouze státní rozpočet, nikoli ty obecní či krajské.
Ponechme stranou, že zvýšení daně z nemovitosti je v rozporu s předvolebními sliby koalice Spolu, která je hlavní silou nynější vládní pětikoalice. Ostatně ještě předloni se vládní představitelé vyjadřovali v tom smyslu, že zvýšení jakékoli daně je po ně tabu. Loni postupně přešli k argumentaci, že nebudou navyšovat celkové daňové inkaso v poměru k HDP, tedy takzvanou složenou daňovou kvótu. Přičemž ovšem už navyšování jednotlivých daní nevylučovali.
Všimli si toho, že jim rapidní inflace uplynulých let výrazně nafouknula ukazatel (nominálního) HDP, ale už ne nutně všechny daňové příjmy. Vždyť třeba růst mezd v soukromé sféře hluboce za inflací zaostávala, tedy i příslušené daně a odvody na výši mzdy navázané. Proč to tedy nechat jen tak být? Daň z nemovitých věcí se vypočítává podle druhu nemovitosti, výměry bytu, koeficientu podle velikosti obce a místního koeficientu. Není nutně navázána na inflaci.
REKLAMA
Jestliže stoupá inflace, stát vybírá automaticky více třeba na DPH. To proto, že DPH se počítá z ceny zboží či služeb a pokud ta ze samotné definice inflace stoupá, roste i příslušné inkaso státu. Stejně je tomu třeba i u daně z příjmu fyzických či právnických osob. Nikoli však v případě daně z nemovitosti.
Četné nemovitosti, například byty v panelových domech, v uplynulých letech reálně zlevňovaly i o desítky procent. Přesto tedy veřejná kasa na příslušné dani letos vybírá průměrně o osmdesát procent více. A stále mohou vládní politici tvrdit, že nenavyšují celkové daňové inkaso v poměru k HDP. Protože jim, jak víme, inflace nafukuje ukazatel nominálního HDP. Před volbami ale slibovali nezvyšování daní, nikoli nezvyšování složené daňové kvóty. To je rozdíl.
Hlavním problémem zvýšení daně z nemovitosti je to, že může dále rozevřít příjmové nůžky mezi třídou vlastníků nemovitostí a třídou nájemníků. Majitelé nemovitostí totiž budou v celé řadě případů úspěšně přenášet vyšší daňové zatížení na své nájemníky, jimž zkrátka o příslušnou částku daně nájem zvýší. Nájemné v Česku nadále rostlo i v uplynulých letech v řadě oblastí, na rozdíl od ceny nemovitostí. Růst cen nájemného značí, že pronajímatelé jsou stále v poměrně komfortní situaci. Pokud nepřenesou vyšší daň z nemovitosti na své nájemníky celou, přenesou alespoň její podstatnou část.
Ti vlastníci nemovitosti, kteří ve své nemovitosti sami bydlí, pochopitelně takovýto přenos daňového zatížení uskutečnit nemohou. Zde však navýšení daně narazí na další nepříznivý sociální aspekt. Řada vlastníků nemovitostí v Česku se z důvodu na evropské poměry citelně nadprůměrného podílu, zhruba osmdesátiprocentního, vlastnického bydlení rekrutuje z řad třeba nižších středních vrstev nebo vrstev vyloženě chudobných, alespoň tedy chudobných z hlediska výše jejich pravidelného příjmu.
Takže opět, zvýšení daně z nemovitostí vedle zmíněné třídy nájemníků nepříznivé zasahuje ty relativně chudé vlastníky nemovitostí. Například starobní důchodce, kteří svoji nemovitost, v níž dožívají, získali „za hubičku“ třeba během vlny privatizací bytového fondu nebo díky restitucím v 90. letech minulého století.
Pro příjmově chudé vlastníky nemovitostí, kteří třeba pobírají citelně podprůměrný starobní důchod, je zvýšení daně z nemovitosti pochopitelně daleko palčivějším problém než pro zajištěné vlastníky nemovitostí.
Na koho tedy nejhůře dolehne výrazně zvýšená daň z nemovitosti? Na důchodce a na mladé; mladé rodiny s dětmi. Ti první mají sice často vlastní nemovitost, ale jen nízký příjem, jehož je tedy daň velkou položkou. Ti druzí bydlí zhusta v nájmu, takže na ně pronajímatelé daň přenesou. I když třeba až v příštím roce. Volebním.
Autor: Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
