V současnosti by snaha o soupeření ve spoustě oblastí byla spíše úsměvná. Nyní je v kurzu spíše zaměření se na několik málo klíčových oblastí. Důvodem je nucený odprodej některých aktiv a razantní snižování nákladů. Z trosek univerzálního bankovnictví povstává nový řád, který se vyznačuje novou strukturou aktiv, novými úvěrovými kanály a přesunem těžiště do Asie. Asi jen obtížně nalezneme někoho, kdo by nad pádem univerzálního bankovnictví plakal.
Čas změn
Většina univerzálních bank bude dále zužovat svůj záběr. Některé se soustředí na správu majetku, jiné zase částečně či úplně utlumí investice do akcií. Výrazně, alespoň v západním světě, bude omezeno úvěrování infrastrukturních projektů. Jedním z důvodů zužování je kromě snahy o snižování nákladů i regulace. Zatímco podle pravidel Basel I (80 léta minulého století) byly banky za diverzifikaci činností odměňovány, v současnosti je situace zcela opačná. Basel III takový přístup postihuje.
Zatímco „západní“ banky budou snižovat náklady a ořezávat aktiva, poroste význam nových hráčů, který bude korespondovat s přesunem ekonomické „moci“ do Asie. Vzestup asijských bank rovněž signalizuje přechod moci z privátního sektoru na státem řízené subjekty.
Západní Evropa (potažmo eurozóna) nám ukázala, že co se dříve zdálo nepředstavitelné, se najednou stalo možným a nakonec běžným. Řeč je o situaci držitelů státních dluhopisů. Banky, a to i ty, které byly považovány za příliš velké na to, aby mohly zkrachovat, budou vystaveny rizikům problematických státních dluhopisů, a to bez ohledu na opatření Evropské centrální banky.
Vítězství politiků
Politici a regulátoři vyhráli. Podařilo se jim přesvědčit obyvatelstvo, že bankéři a bankovnictví jsou to největší zlo a mohou za vše špatné v ekonomice. Dokonce i bankéři pochopili, že starý model založený na vysoce ziskových investičních spekulacích s prostředky vypůjčenými na mezibankovním peněžním trhu přestal fungovat. Generální ředitelé bankovních ústavů ztratili aureolu nedotknutelnosti. A místo života a slávy hudebních hvězd je čeká „síň hanby“. Jejich pravomoci se rozdělí anebo budou nahrazeni neokázalými profesionály. A to navzdory tomu, že někteří z nich budou trvat na tom, že se nic nezměnilo.
Ztráta pověsti
Kromě finančních ztrát utrpěly bankovní ústavy v posledních pěti letech mnohem těžší porážku. Ztratily totiž dobrou pověst a důvěru obyvatelstva (klientů). Došlo to tak daleko, že někteří hodně dobře postavení lidé prohlašují, že na světě není dost peněz, které by je přiměly vzít práci v bance. V loňském roce se platy a bonusy v bankovním sektoru poprvé po mnoha letech výrazně snížily. Tento trend bude s velkou pravděpodobností pokračovat i v letošním roce. To bude mít za následek odchod mnoha lidí z tohoto oboru. Kromě klesajících platů totiž budou bankéři vystaveni stupajícím negativním reakcí okolí. Přiznat se na večírku, že je člověk bankéřem, se dnes rovná takřka společenské sebevraždě.
REKLAMA
Nicméně není tomu tak ve všech částech světa. Avšak v mnoha částech rozvinutého světa začínají mít problém sehnat kvalitní zaměstnance (to se netýká nízkých retailových pozic, ale dobře hodnocených odborníků na vyšších pozicích). Klesají i bonusy za provedené peněžní transakce, objem emitovaných akcií, stejně jako provize za obchody na burzách a Forexu. Situace došla tak daleko, že investiční bankéři začínají studovat MBA, protože teď už na to mají čas.
Nejenže se vysoce postavení bankéři „nudí“, ale berou rovněž méně peněz. Velké investiční banky snížily mzdy až o 30 % ve srovnání s předkrizovými časy. Nejhorší situace je samozřejmě v nejvíce postižených částech bankovního sektoru, jako jsou fúze a akvizice firem či emise nových akcií.
Zejména ve Velké Británii jsou bankéři postiženi, kromě snížení platu, i stoupajícím společenským stigmatem. Veřejnost na ně hledí velmi opovržlivě. Toto opovržení jen urychluje přesun bankéřů z Londýna a New Yorku (jakož i dalších finančních center západního světa) do příznivěji naladěných center na východě, zejména Singapuru. Tím se rozvinutý svět připravuje o daňové výnosy. Sice je možné namítnout, že banky stejně žádné daně neplatí a navíc byly v mnoha zemích výrazně podpořeny státem, aby nekrachly. To však není možné dávat za vinu jen bankéřům, ale především politikům. Ti se však dokázali pasovat do role zachránců a jsou mezi běžným obyvatelstvem mnohem více oblíbení než ti „zlí“ bankéři.
