Obecní byty? Prostor pro korupci a spekulace

Obce mají povinnost postarat se o své občany, kteří se dostanou do bytové nouze. A je mnoho způsobů, jak této povinnosti dostát. Jednou z nich je výstavba a následná správa obecního bytového fondu. Tato varianta má ale celou řadu nevýhod – od vysokých investičních nákladů, přes náklady na správu bytového fondu a rizika spojená s pronájmem, po vytváření prostoru pro korupci.
Náklady na výstavbu bytového domu dosahují řádu desítek milionů korun. Obec, která chce zajistit vlastní bytový fond v dostatečném rozsahu, musí najít zdroje na financování výstavby. Částečně lze výstavbu financovat z dotačních programů, částečně z úvěrů, nicméně nemalou část prostředků musí obec vydat ze svého rozpočtu.
Přitom již samotná výstavba vzhledem k vysokým nákladům skýtá prostor pro korupci. Ten lze minimalizovat vypsáním transparentního výběrového řízení, ovšem historické zkušenosti ukazují spíše na snahu využít neprůhledného prostředí.
Důsledkem výstavby „sociálního bydlení“ je navíc vytváření ghett – koncentrace sociálně slabších spoluobčanů na jedno místo. K tomu navíc může docházet i záměrně ve snaze vytlačit „nepřizpůsobivé občany“ mimo většinovou společnost, což může ale vést k dalším sociálním problémům.
Správa bytového fondu je následný problém. Pokud obec již má nějaký bytový fond, který spravuje, doplnění o další byty či bytové domy není tak vysoká zátěž, neboť má již zkušenosti s jeho správou. Podle jednoho z plánu Sociální demokracie (ČSSD) by ale obce měly mít povinně určitý vlastní bytový fond, přičemž se hovoří o 5 % bytů. Obce, které nemají zkušenosti s bytovou správou, by tak musely vydat další prostředky na činnost majitele a pronajímatele bytů se všemi negativními důsledky od finančních nákladů po vymáhání neuhrazeného nájemného.
Největší ztráty veřejného majetku ale přináší následný prodej bytového fondu. K tomu může dojít na základě politického rozhodnutí (zpravidla nového) zastupitelstva. Jak ukazuje správa veřejného majetku na vládní úrovni, kde se nachází jakýkoli majetek, je nebezpečí jeho projedení za běžné výdaje. Takto si např. současná vláda zlepšila schodek státního rozpočtu rozpuštěním příjmů z privatizace státního majetku.
Navíc při prodeji obecního bytového fondu se vytváří další prostor pro korupci a spekulace. V polovině června tak např. policie obvinila třicet politiků z Prahy 1, kteří měli schválit prodej 23 bytů pod cenou.
Seznam Zprávy přinesly příklady bytů, kterých se prodej pod cenou měl týkat. Např. v roce 2012 byl podkrovní byt v Žitné ulici o rozloze 173 m² prodán za 4,676 mil. Kč. Jeho odhadní cena přitom byla 9,6 mil. Kč. Po několika převodech ho „finální majitel“ prodal za 7,5 mil. Kč. Měl do něj ale v průběhu času investovat v rámci rekonstrukcí 1,5 mil. Kč.
Jiný byt na Masarykově nábřeží o rozloze 191 m² koupila nová majitelka za 8,1 mil. Kč. Policie tvrdí, že hodnota bytu byla o 5 mil. Kč vyšší. Majitelka si byt nenechala dlouho. Po půl roce ho darovala současnému majiteli…
Nebo byt o rozloze 81 m² v Jilské ulici nová majitelka koupila za 3,2 mil. Kč. Po čtyřech letech ho prodala současnému vlastníkovi za 7,2 mil. Kč.
A Praha 1 není zdaleka jediným příkladem, kde ke spekulaci při prodeji obecních bytů dochází. Podle facebookové stránky Okno na radnici Prahy 2 byly na Praze 2 v letech 2015 až 2018 prodány byty způsobem, který spekulantům nahrál.
Nejvíce do očí bijící jsou dva původně obecní byty na Masarykově nábřeží. Jeden z nich, o rozloze 156 m² měl být koupen od Městské části Praha 2 za 5,5 mil. Kč a obratem prodán za 14 mil. Kč. Druhý, o rozloze 180 m², byl koupen za 8 mil. Kč a následně prodán za 22,5 mil. Kč.
Myšlenka obecních bytů, které mají sloužit sociálně slabším skupinám obyvatel, je stejně čistá, jako myšlenka komunismu. Stejně jako komunismus ale selhává, protože zdaleka ne každý, kdo veřejným majetkem disponuje, má křišťálově čisté úmysly. Navíc již staré české přísloví říká, že příležitost dělá zloděje.
Není tedy lepší hledat jiné cesty podpory lidí v bytové nouzi než obecní byty?