Máselná krize skončila, za dveřmi jsou hypotéky

Někteří ministři a další politici (nebudeme raději jmenovat) hovořili o regulaci cen, o pevné marži obchodníků a kdo ví, o čem všem ještě. Vypadalo to na problém, který přetrvá roky. Noviny byly plné hlubokomyslných diskusí o dlouhodobém zásadním nedostatku smetany, o prudkém růstu světové poptávky a tak dále, a tak dále.
No vida, nebylo a nebude tak zle. Dokonce stačilo nechat věcem relativně volný průchod, a hlavně nedělat žádné ekonomické skopičiny. Nyní cena standardní kostky másla směřuje nezadržitelně pod hranici 45 korun a – světe div se – není nijak výjimečné, že se dá máslo koupit za třicet korun.
Když jsem napsal 20. října loňského roku blog „Regulovat máslo? Jen to ne!“ (pro zájemce ZDE), dostalo se mi i od některých kolegů z ekonomické branže nesouhlasných reakcí. „Přece to tak nelze nechat!“ To byl hodně častý hlas. A co? Ukázalo se, že nejlepší je do věcí nezasahovat a počkat. Protože trh nutně nese určité výkyvy. Nebudu tady opakovat ani onen letmý pokus o jejich analýzu, který jsem tehdy podnikl. Důležitější jsou totiž celkové závěry.
Měli bychom obecně více důvěřovat trhu a tržním institucím a neutíkat se při každé dílčí potíži k regulatorním opatřením. Ve skutečnosti totiž náš trh, alespoň tam, kde mu necháváme alespoň nějakou míru svobody a volnosti, funguje v podstatě velmi dobře. Jak dlouho trvala ona „máselná krize“? Čtyři měsíce? Možná pět.
Vsadím poslední boty, že pokud se nestane něco zásadního, třeba skutečně drastické počasí někde na Novém Zélandu nebo v jiné oblasti klíčové pro produkci mléka, tak se během relativně nedlouhé doby dostane standardní cena másla pod 40 korun.
Že to je více, než to bývalo v minulosti? Jistě. Ale žijeme v prostředí, kde ceny vzlínají a je to dáno naprosto jinými důvody. To je důsledek celé konstrukce našeho měnového a finančního systému. Ten má svoje náklady. K nim patří určitá inflace.
Takže máslo si můžeme odškrtnout a bylo by dobré se místo něj věnovat skutečným nerovnoměrnostem trhů. Česká národní banka nyní znovu zopakovala varování před přehřátím nemovitostního trhu, před cenovou bublinou, která se tady objevuje. Ano, to je skutečné téma. Dokonce to je téma zralé pro radikální řešení.
Hlavně, aby někoho nenapadlo, že tím řešením jsou regulace cen bydlení – ať již strop na marži developerů nebo strop na nájemné nebo omezování krátkodobých pronájmů. Jak jsme si vyzkoušeli u „máselné krize“, máme tady dost politiků, kteří jsou ochotni s něčím takovým přijít. Tak tudy cesta skutečně nevede. Což neznamená, že s blížícími se obecními volbami takové nápady v hojném počtu nedorazí.
Potřebovali bychom něco naprosto opačného. Potřebovali bychom v našich obcích (od Prahy až po skutečné vesnice) uvolnit regulace nové výstavby. Co totiž děláme? Žijeme v době prosperity, kdy příjmy nemalé části obyvatel poměrně dynamicky rostou. Nejde jen o platy. Daří se i beneficientům firem, podnikatelům, živnostníkům. A s tím roste zájem, naprosto legitimní, o vlastní bydlení. Tento zájem přichází do zoufale zkostnatělého prostředí, kde povolovací procesy trvají „nekonečně“.
Každý developer (od opravdu velkých po relativně malé) vám dosvědčí, že postavit dnes větší nemovitost nebo prosadit nějaký větší projekt trvá dlouhé roky. Mluvíme o pěti či třeba i sedmi letech. To je absurdní stav. A hlavně je to stav, který nedovoluje vypouštět nemovitostní bublinu průběžně, tedy tak, jak by to trh udělal, kdyby mohl.
Situace na trhu nemovitostí a s ním souvisejícím trhu hypoték totiž doutná. Dokud bude trvat ekonomický růst, požár asi nevypukne. Ale s prvním zaškobrtnutím může vypuknout skutečný požár, který i z relativně malého zaváhání ekonomiky udělá velký problém. Od poslední hypotéční krize nás dělí pouhých deset let. A vypadá to, že stejně, jako už nikdo nechce vzpomínat na ve skutečnosti bezvýznamné zmatky kolem másla, pustili všichni z hlavy i daleko důležitější roky 2007 až 2011. To je velká