Sobota 14. prosince. Svátek má Lýdie.

Příběh ze života: Kdo může za bezvýchodné dluhy?

Autobus - řidič autobusu

Ivan Galambica

Pan J.G. je řidič autobusu. Jeho příběh začal návštěvou autosalonu. Z něj vyšel s dluhy, na které neměl. A pak bylo ještě hůř…

jednom z minulých článků jsem se dotkl problematiky insolvencí a problematiky oddlužení. Článek vyvolal jistou debatu, kdy jeden z názorových proudů byl, že dlužníci jsou v drtivé většině oběti systému a věřitel je vždy ten špatný. Konkrétně na můj e-mail mi tento názor napsal jeden čtenář.

Dnes již se pohybuji v jiné „branži“, ale téměř 20 roků jsem působil v oblasti závazkového poradenství. Dám jako příklad jednoho konkrétního oddlužení, skutečný životní osud úpadce. Jeho příběh. Nedá se generalizovat a nedá se říci, že každý úpadce má podobný přístup. Jedná se o konkrétní případ insolvence, oddlužení. Kdo je v něm viníkem a kdo obětí?

Pan J.G. byl autobusák. Jeho příjem (v té době) byl cca 20 000 Kč čistého měsíčně, náklady měl minimální, neboť bydlel (ve svých 34 letech) u maminky a měl jen dvě půjčky ve výši cca 20 000 Kč (dohromady), na které splácel cca 2 500 Kč/měsíc. Půjčky užil na mobilní telefon a druhou utratil za život.

Jednou, takhle po obědě, šel na nedělní procházku. A jeho zrak padl přes výlohu na nový, naleštěný automobil v ceně 219 999 Kč. Takový vůz si vždy přál. Nikdy jej samozřejmě nemohl mít a on to věděl. Ale jakýsi vnitřní hlas jej nutil, aby vešel do prodejny a na vůz se podíval blíže.

Prodavač v prodejně mu vůz ukazoval, posadil jej dovnitř a J.G. se zeptal, kolik vůz stojí. 219 999 Kč v hotovosti, nebo 30 000 Kč okamžitě a … prodavač počítal, a pak řekl:

 „…4 200 Kč měsíčně po dobu 6 let.“

„Na to nemám!“ reagoval J.G. a prodavač se zeptal: „Kolik máte u sebe teď peněz?“

„Asi 300 Kč,“ zněla upřímná odpověď.

„A měl jste to u sebe i včera?“ zeptal se překvapivě prodavač.

„Ano, měl.“

„No tak vidíte. Musíte to vidět zeširoka, moudře. Finančně odpovědně. Myslet jako boháči, nikoliv jako chudáci. To auto vlastně stojí 140 korun denně. A to běžně u sebe máte. Teď jste mi to řekl!“

Prodavač vyřídil J.G. nebankovní půjčku na 30 000 Kč akontaci, ke splátce 4 200 Kč připočítal pojištění neschopnosti splácet, pojištění pojištění a pojištění všech možných rizik, neboť „to musí mít přece každý“. Výsledek byl 5 196 Kč/měsíc, plus DPH a poplatek, což je dohromady 6985 Kč.

„A auto je vaše! Blahopřeji!“

Pan J.G. měl z auta velkou radost. Jezdil do práce a kolegové záviděli. Nejvíce záviděl jistý Mirek. Štvalo ho, že pan J.G. díky novému autu dostal totiž přednost u krásné pracovnice na účtárně, Milušky, která se Mirkovi také líbila, ale nové auto jí nasměrovalo právě k panu J.G.

Vše bylo zalité zlatem a růžové. Do okamžiku, kdy přišla první složenka. Musel se platit nejen leasing na auto, ale i splátka té akontace a dohromady to dělalo přes 10 000 Kč, navíc ještě ty první dvě půjčky tam lítaly, no prostě stress. Pan J.G. byl bez nálady. Nové auto ho již tolik netěšilo.

„Ty za to můžeš!“ vyčítal novému autu pan J.G. jejich situaci a mračil se na něj.

Mirek, coby falešný kamarád, se jej dotázal: „Co že se to děje? Proč ten zamračený výraz? Že by nové auto nesloužilo?“ Pan J.G. se svěřil s tím, že jej trápí výše splátek.

„Co já bych za to dal, mít takové auto, třeba i na splátky, ale mě to nikdo nedá, měl jsem přece kdysi exekuci, jsem v registru,“ povzdechl si Mirek a pan J.G. vycítil příležitost. „Vezmi si moje auto a plať mi 12 500 Kč měsíčně,“ navrhl s vědomím toho, že na všem ještě vydělá.

„Tak jo,“ řekl Mirek, a aniž by sepsali jedinou smlouvu, jediný dokument, vzal si klíče a šel jezdit.

Pan J.G. měl konečně opět sluníčko na obloze. Právě vydělal každý měsíc 2 500 Kč.

Toto sluníčko svítilo do první splátky. Mirek neměl peníze, ale než by to panu J.G. řekl, vzal si od něj všechny složenky a poctivě a svědomitě, když pan J.G. odešel, je roztrhal a hodil do koše. A stejně tak i další měsíc. To, že měl dávat panu J.G. něco navíc, to se dávno zapomnělo. To se zamluvilo.

Po třech měsících přišla panu J.G. poslední výzva před zahájením exekučního řízení. Zoufalý běžel za Mirkem a ten řekl, že vše vyřeší. A vyřešil. Pochopil, že dojezdil.

Došel za Miluškou, zeptal se jí, zda se jí ten vůz stále tak líbí, ona řekla, že ano a on jí ho výměnou za noc plnou vášní nabídl. Miluška souhlasila a druhý den již jezdila v novém voze. Opět bez nějakých papírů či smlouvy. Veškerá dokumentace byla stále vedená k panu J.G.

Miluška byla ovšem velmi špatná řidička. Během jednoho týdne vůz „omotala“ kolem lampy. Jí se nic nestalo, ale jelikož měla nějaké to vínečko v žíle, raději utekla. Auto nechala napospas osudu. Klíčky v zapalování, dveře otevřené.

A pan J.G. dostával obsílky. Kde je auto ho ani nezajímalo, dokud nepřijela policie, proč je jeho vozidlo nabourané na hlavní třídě a kdo prý zaplatí tu škodu na té lampě. Vše mělo rychlý spád. Pokuta za rozbitou lampu, Miluška samozřejmě popřela, že by vůz vůbec znala, Mirek taktéž, a protože se pan J.G. se svým naivním přístupem neuměl bránit, vzal celou nehodu na sebe, neboť mu Mirek poradil, že to bude nejmenší problém. Pak se nějak domluví.

Pokuta za nehodu. Poplatek za spoluúčast při opravě vozu, dlužné penále z leasingu, dlužné splátky, dlužné navýšení, dlužné úroky… už se to sypalo. Firma prodala svoji leasingovou pohledávku soukromé vymahačské společnosti a ta z dluhu 420 000 Kč rázem udělala skoro miliónovou pohledávku. Když to pan J.G. všechno sečetl, měl toho za skoro 1,3 miliónu korun a ve skutečnosti neměl v ruce vůbec nic. Nic si neužil, nic si nekoupil, jen dlužil. Protože byl nezodpovědný a naivní. Ovšem ono i to navýšení té vymahačské společnosti nebylo zcela košer.

Dál už se to s panem J.G. vezlo. Odstěhoval se od maminky, protože jej ho hledali vymahači. Takže „sekl“ další dluh, protože si půjčil na kauci na bydlení, kde zůstal také ovšem dlužit. Pak ještě nějakou další nebankovní půjčku, nějaké dlužné faktury za telefonování…

…do oddlužení šel s dluhem přes 2 miliony korun, s tím, že jeho majetek má hodnotu do 1 000 Kč. Měl jen autobusácké hadry, starý telefon a spal v garážích, když skončil směnu. Nebo v odstaveném autobuse vzadu na sedadle.

Požádal o oddlužení v roce 2013. Oddlužením prošel, vše řádně plnil. Myslím, že oddlužení mu skončilo v roce 2017 či 2018, a pokud vím, již má opět dluhy, neboť v době oddlužení si opět napůjčoval u lichvářů a ti jej opět nahání.

A teď, kdo je viník? Pan J.G., který se svým IQ koná tak, jak koná? Ostatní kolegové kolem něj, kteří využívají jeho slabší intelekt? Nebo vymahači, kteří si naúčtují sumy, o kterých se nám nezdá? Nebo ti, kdo mu půjčují? Nebo snad stát? Rodina?

Svět není černobílý, stejně jako osud pana J.G. Napište mi do komentářů váš názor.

Předchozí článek: «
Následující článek: »

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *