Studie: Proč majitelé bytů a domů věří, že svět je spravedlivý
Představte si, že vám najednou vzroste cena bytu o 30 procent. Necítíte se o trochu chytřejší, pracovitější, prostě „lepší“? A co když ceny rostou dál a dál. Ne proto, že byste vy osobně něco udělali, ale proto, že centrální banka tiskne peníze, přistěhovalci chtějí bydlet v Praze nebo spekulanti nakupují celé činžáky? Podle dvou studií se v tu chvíli mění i vaše hluboké přesvědčení o tom, jak funguje svět. Najednou víc věříte, že úspěch je jen otázka píle a talentu. A že chudí si za svou chudobu mohou sami.
Právě toto tvrdí článek Seungwoo Hana a Hyeoka Yong Kwona z roku 2024 (Home Ownership, House Prices, and Belief in Meritocracy) a starší, ale stále ohromující, práce Di Telly, Galianiho a Schargrodskyho z roku 2007 o squatterech v Buenos Aires. Obě studie ukazují něco, co bychom radši neviděli – majetek (zejména nemovitý) není jen peněženka. Je to mozek-měnící substance.
Co přesně studie zjistily?
Han a Kwon analyzovali jednak korejský panelový průzkum (tisíce domácností sledovaných několik let) a data z 34 zemí (ISSP 2009). Výsledek je jednoznačný:
- Majitelé domu/bytu výrazně častěji věří, že příjmové rozdíly jsou spravedlivé a že úspěch záleží hlavně na vlastním úsilí.
- Když ceny nemovitostí rostou, tento efekt se ještě zesiluje. A to i po kontrole příjmu, vzdělání, věku a dalších proměnných.
- V Koreji, kde bydlení rozhoduje o sociálním statusu víc než kde jinde („republika nemovitostí“, jak to tam říkají), je efekt obzvlášť silný.
Druhá studie jde ještě dál. V argentinském squatu náhodně (díky byrokratickým sporům) někteří chudí lidé získali právoplatný titul k majetku a jiní ne. Přitom žili hned vedle sebe a jinak vedli identický život. Ti „šťastní“ squateři, kteří náhodou získali nemovitost během pár let dramaticky změnili přesvědčení – víc věřili, že peníze jsou důležité pro štěstí, že člověk může uspět sám bez velké skupiny, že svět je v zásadě spravedlivý. Jejich ideologie se posunula tak daleko, že se přiblížila průměrnému obyvateli Buenos Aires, přestože stále žili v chudinské čtvrti.
Obě studie tedy potvrzují – majetek (zejména ten, jehož cena nám roste pod rukama) mění mozek. Ne proto, že bychom byli cynici, ale proto, že potřebujeme vnitřní klid. Psychologové tomu říkají „system justification“ nebo „belief in a just world“. Když se máte lépe, potřebujete věřit, že je to vaše zásluha. Jinak byste museli přiznat, že hodně záleží na štěstí, lokalitě nebo politice centrální banky. A to bolí.
REKLAMA
Co to znamená pro Česko?
U nás je vlastnictví bytu/domu vysoké – kolem 75 procent. A ceny v posledních letech rychle rostou, v Praze od roku 2015 vzrostly o 150 – 200 %, v Brně a dalších velkých městech podobně. Zároveň máme jednu z nejnižších dostupností bydlení v EU. Kombinace je výbušná – obrovská skupina lidí, jejichž hlavní „důchodový plán“ je byt, který kdysi koupili za pakatel, dnes vidí, jak jim majetek roste rychleji než mzdy mladým. A podle výzkumů se u nich posiluje přesvědčení, že „každý si za to může sám“.
Vidíme to na sociálních sítích a různých skupinách, NIMBY, na hlasech proti dostupnému bydlení, proti regulaci Airbnb, proti jakékoli dani z nemovitostí. Výsledek? Generační rozpor se mění v ideologický.
Mladí, kteří nemají šanci koupit, začínají vnímat starší generaci jako „boomers“, kteří „všechno sežrali a ještě si myslí, že za to mohou lenošit“. Starší generace odpovídá: „My jsme taky začínali v paneláku, jen jsme víc makali.“ Obě strany mají pravdu jen napůl. A právě to je ten psychologický trik, který studie popisují. V době polykrize nám rostoucí ceny aktiv paradoxně oslabují vůli ke spolupráci.
Majitelé aktiv se stávají „psychologickými konzervativci“. Ne nutně pravicovými voliči, ale lidmi, kteří podvědomě brání status quo, protože status quo jim osobně strašně vyhovuje. V zemích jako Švédsko nebo Dánsko, kde je vlastnické bydlení nižší a sociální bydlení funkční, je podpora přerozdělování stále vysoká. V jižní Evropě nebo Koreji, kde je bydlení hlavní zdroj nejistoty i bohatství, roste populismus a polarizace. Česko je někde uprostřed – ale rychle se suneme k jižnímu modelu.
Co s tím?
Dokud bude hlavní cesta k bohatství spekulace s byty, a ne investice do produktivity nebo inovací, budeme mít společnost, která si sama podřezává větev. Můžeme diskutovat o tom, zda nějaké řešení nabízí masivní podpora nájemního bydlení (obce, družstva, rakouský model), daňová politika, která odrazuje od držení prázdných bytů a spekulace nebo důchodová reforma.
Je důležité si umět i přiznat, že hodně dnešního „úspěchu“ je loterie lokality a načasování, nejen píle. Jinak budeme mít společnost, kde majitelé 3+1 v Praze 6 budou přesvědčeni, že svět je meritokracie, a mladí programátoři s platem 80 tisíc hrubého budou přesvědčeni, že je to podvod.
Autor: David Navrátil, analytik České spořitelny
